V prvním rozhovoru pro nový seriál Afričeši o Češích žijících v Africe a Afričanech žijících v České republice jsem měla tu čest pobavit se s Davidem Sandalou (30) ze Zambie. David studuje zemědělství na Jihočeské univerzitě a je v Česku už pět let.
Najít si kamarády není vůbec lehké
Do Česka jsem se dostal díky tomu, že jsem vyhrál stipendium, které udělovala česká ambasáda v Lusace. Chtěl jsem cestovat a studovat zemědělství a měl jsem štěstí, že jsem v té době pracoval s českou neziskovou organizací v Zambii, která mě na možnosti stipendia upozornila. No a já ho dostal.
Letos v září to už bylo pět roků, kdy jsem sem dojel. Dodělal jsem bakaláře a doufám, že magistra dokončím příští rok. Než jsem do Česka odjížděl, tak jsem od svých kolegů o Česku slyšel, ale i tak to pro mě byla neznámá země. Ale je pravda, že uzavřenost Čechů, před kterou mě v Zambii varovali, se potvrdila. Češi jsou opravdu docela rezervovaní, a to hlavně, když nemluvíte česky, nebo se setkáte s lidmi, kteří mimo Českou republiku necestovali a cizince neznají. Proto pro mě ze začátku nebylo jednoduché najít si kamarády.
Můj první rok v Česku jsem strávil na jazykovce, kde jsem se učil česky. Za ten rok jsem neměl ani jednoho českého kamaráda, jen cizince. Ale až jsem začal chodit do školy, tak jsem pomalu začal nalézat české kamarády, napřed jednoho, pak tři, pak šest. Po pěti letech je většina mých kamarádů z Česka, většinou jsme se seznámili na univerzitě. Češi i Zambijci rádi tráví volný čas v barech a hospodách a milují pivo, což utužování přátelství ulehčilo.
Těžké začátky
I přesto, že jsem o Česku slyšel už v Zambii, rozhodně mě to na tu změnu nepřipravilo. První rok byl šílený. Věci v Zambii jsou jednoduché. V Česku je všechno komplikované, na všechno existuje nějaký systém, speciální způsob jak něco dělat, prostě vše je organizované. Byl sem ztracený a jsem si jistý, že bych se opravdu ztratil, kdyby mě nikdo na letišti po příjezdu ze Zambie nevyzvedl. Měl jsem pocit, že Češi mají ten řád v krvi. My Zambijci jsme zvyklí na svobodu, dělat věci jak chceme a kdy chceme. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl kupovat lístky na autobus dopředu a nedávat peníze přímo řidičovi, jak se to dělá v Zambii. A všechna doprava jezdí v Čechách na čas!
Mé začátky ulehčilo to, že nás tu ze Zambie bylo ten první rok víc. Společně jsme vařili zambijské jídla, mírně upravené s českými ingrediencemi. Vařili jsme hlavně rýži a nshimu. Nshima (pozn. čte se šíma) je zambijské hlavní jídlo, něco jako tužší kaše nebo polenta z kukuřičné mouky, která se jí rukama, s různými omáčkami s masem, rybami nebo zeleninou. V Česku se kukuřičná mouka na nshimu sehnat nedá, tak jsme ji dělali z krupičné kaše. Ta je sice z pšenice, ale fungovalo to dobře. K tomu jsme většinou vařili ryby nebo vepřové. Místo zambijské zeleniny jsme používali špenát nebo dělali jednoduché rajčatové omáčky.
Na slonovi jsem opravdu nepřijel
Česko je skvělé, ale jedna z nejtěžších věcí jsou věčné otázky o Africe a Zambii, o kterých lidé bohužel moc neví. Musím tak odpovídat na otázky jako „Máte tam domy? Máte tam cesty?“. Samozřejmě, že máme. Kdosi se mě dokonce zeptal na to, jestli mluvím afričtinou. A to jen v Zambii máme více než sedmdesát různých jazyků! Frustrující je také to, že se někteří lidé ozhodnout zůstat u svých zaběhlých představ o Africe, i když jim říkám, že to tak není všude. Myslí si prostě, že všichni žijeme v buši. Lidé se mě také ptali, jak jsem do Česka dojel. Tehdy jsem si nemohl pomoct a ironicky jsem odpověděl, že jsem přijel na slonovi!
Lidé v Česku mají dost zkreslených představ. Asi jste slyšeli stereotyp, že když je někdo černoch, tak pravděpodobně prodává drogy. To se mi stává opravdu pravidelně, když jsem v Praze, ale i v Českých Budějovicích se mi to stalo tak pětkrát nebo šestkrát. Jednou večer jsem šel pěšky domů z práce, najednou se otevřely dveře auta a vyšel mladík, který se mě ptá, jestli nemám trávu. Zeptal jsem se ho, jestli mě viděl kouřit nebo proč se mě na takovou otázku ptá. Na to jen řekl, že ne a vrátil se do auta. Já nikoho neobviňuju, jen bych si prostě přál, aby se lidé neřídili těmito předsudky souvisejícími s barvou pleti. V Zambii navíc skoro nikdo nekouří, ani já.
Byl jsem ztracený ve své vlastní zemi
Co miluju na Česku, je česká veřejná doprava. Český systém je výborný a auto vůbec nepotřebujete, na rozdíl od Zambie. V Česku jsou pevně stanovené trasy, víte, kam přesně ten autobus jede a kde zastaví, a je to levnější než jezdit autem. Když jsem se po třech letech vrátil do Zambie na návštěvu, tak jsem byl ztracený v svém vlastním městě, v Lusace! V Zambii autobusy nemají pevně stanovené trasy, zastavují, jak se jim hodí a nikdy nevíte, kdy dojedou. Český dopravní systém je skvělý.
Co je také super je to, že se vše dá koupit online. Nakoupíte a skoro hned to máte doma. Nakupovat je opravdu jednoduché, i když si kupujete malou věc jako je paměťová karta, tak máte záruku. To v Zambii téměř neexistuje.
Cestování je opravdu jednoduché
Jak jsem už říkal, Česko je opravdu krásné. Budovy jsou sice staré, ale renovované, uchované jako historická památka. Modernita se prolítá s historií. Navštívil jsem spoustu zámků a hradů, třeba Hlubokou nad Vltavou nebo Pražský Hrad. V Zambii moc historických památek a budov nemáme, co jsme měli, to se ztratilo, protože to nikdo neudržoval. Líbí se mi, jak se Češi o své historické památky starají a uchovávají si tak paměť své země.
Podařilo se mi také navštívit Rakousko a Německo, překročit hranice bylo tak jednoduché. Nikdo nekontroloval můj pas, nemusel jsem mít víza a nikdo se neptal, proč tam jedeme. V Africe je to složitější a zabere to mnohem víc času. Už jen přejet ze Zambie do sousední Zimbabwe. Na hranicích musíte čekat, odpovídat na otázky, dostat razítko do pasu. V Evropské Unii je to opravdu jednoduché.
Míval jsem i čtyři brigády
Už bohužel nejsem mladý student, stárnu. Vždycky jsem byl pracovitý, a to jak v Zambii, tak v Česku. Právě teď mám dvě práce, jednu v KFC a druhou jako laboratorní asistent u nás na univerzitě. V jednu dobu jsem měl dokonce čtyři různé práce. Každý, kdo mě zná, ví, že mě pravděpodobně v mém pokoji na koleji nenajdete, protože jsem v práci.
V KFC jsem dokonce nejdlouhodobější zaměstnanec, pracuju tam už čtyři roky. Mí kolegové nejvíce oceňují to, že umím originálně řešit nečekané problémy, tak jak to děláme v Zambii. V Zambii musíme improvizovat hodně často, třeba když se nám pokazí nabíječka na mobil, tak nejdeme koupit novou. Prostě uřízneme rozbitý kabel a napojíme ho na jiný kabel, který nepoužíváme, a nějak to namontujeme, aby to fungovalo. Tato zambijská vlastnost je v Česku mou přidanou hodnotou díky které dělám svou práci opravdu dobře.
Zambie je pro Čechy velkou neznámou
Lidé v Zambii Česko znají, tedy spíše Československo, ale Zambie v Česku moc známá není. Proto jsem udělal pár prezentací na univerzitě. Zambie je nejznámější díky Viktoriiným vodopádům, které sice lidé znají, ale nevědí, že jsou v Zambii. Většina dokumentárních filmů o Africe většinou ukazuje jen chudobu, ale nezaměřuje se na nádherná místa, které tu máme. Ano, v Zambii jsou chudí lidé, kteří nemají přístup k dobré vodě a žijí na vesnicích, ale jsou tu i lidé, kteří se mají velmi dobře.
Myslím, že moje prezentace byly opravdu dobré, protože to vypadá, že několik mých kamarádů chce Zambii příští rok navštívit. Chtěl bych si na ten výlet pořídit Škodu Octavii, to by byla sranda. Bohužel jsem Škodu v Zambii jezdit neviděl. Plánujeme navštívit Viktoriiny vodopády v Livingstonu, největší a nejlepší národní park Jižní Luangwa a snad i severní provincii nebo Copperbelt, kde jsou měděné doly. Samozřejmě musím své kamarády vzít do barů a nočních klubů, aby viděli, jak se tu lidé baví a tančí. Myslím, že mám stále dost práce je na tuto cestu připravit. Na to, že ve městě nejsou hadi a nepotkají lva na cestě.
Když vás Češi poznají, tak se chovají jako vaši rodiče
Zambijcům, kteří se plánují do České republiky vypravit, vždycky říkám, že je to krásná země. Největší výhoda je to, že dokončí studium podle plánu. V Zambii to občas trvá déle, a to třeba kvůli protestům studentů kvůli blbým podmínkám nebo nedostateku peněz na školné. Také jim říkám, že se musí připravit na zimu a vzít si pořádné oblečení, ale jinak je život v Čechách fajn. Studenti mají hodně studentských slev a je tu dobré pivo. Zambijci milují pití a s Čechy máme společné to, že máme rádi věci zdarma, jako třeba jídlo a pití na různých akcích.
I přesto, že ze začátku bylo těžké najít si kamarády, teď se kamarádím hlavně s Čechy. Mluvíme spolu česky (já studoval celou dobu v češtině). Měl jsem to štěstí navštívit rodiny mých přátel, v Čechách i na Moravě, a musím říct, že vždycky byli velice pohostinní. Možná k tomu přispělo i to, že mluvím česky a stále se směju, dělám vtipy a málokdy mám blbou náladu. I když jsou lidé ze začátku trochu uzavření a říká se, že zejména starší generace má předsudky o Afričanech, tak ze zkušenosti vím, že v okamžiku, kdy jejich rodinu navštívíte, tak jsou opravdu milí. Strachují se, jestli máte všechno a hlavně jestli máte co jíst, prostě abyste se cítili jako doma. V mém případě hodně lidí změnilo svůj názor o lidech z Afriky po tom, co mě potkali a poznali. Myslím, že to je pro Čechy docela typické. Nejdříve jsou uzavření, ale když vás poznají, tak jsou velice přátelští.
A co dál?
Kvůli koronaviru se toho teď moc neděje, ale i tak doufám, že své studium dokončím příští rok a vrátím se domů do Zambie. Snad najdu nějakou práci nebo stáž. Možná bych šel i na doktorát, kdybych u toho mohl pracovat ve výzkumu. Každopádně Česká republika bude vždycky mým druhým domovem.
Doufám, že jste si rozhovor s Davidem užili tak jako já. Napište mi na Facebooku nebo do komentářů o tom, co vás zaujalo. Co si myslíte o Davidových zkušenostech v Česku? Máte chuť navštívit Zambii? Davida můžete sledovat na Instagramu @davidsandala nebo si ho přidat na LinkedInu.
