Asi jste zaregistrovali, že jsem v říjnu uveřejnila první článek z nového seriálu Afričeši, a to o Davidovi ze Zambie, který žije v Českých Budějovicích. Seriál vám ukáže, jak se žije Čechům v Africe a jak se žije Afričanům v Česku, včetně toho, že všichni máme společného mnohem více, než se může na první pohled zdát. Afričeši budou vycházet jednou měsíčně a mým přáním a vizí je mít tolik rozhovorů, kolik je států sub-saharské Afriky. Doufám, že vám seriál přiblíží běžnou, každodenní Afriku, a umožní se podívat na Česko očima lidí, kteří tu žijí, ale nenarodili se tu.
Druhý díl vás zavede do Malawi, kde již čtrnáct let žije Iva Phiri (36), rodačka z Poteče u Valašských Klobouk. Ivu jsem znala jen z vyprávění, jakožto Češku, která v Malawi vyrábí české marmelády s africkým šmrncem. I proto jsem měla obrovskou radost, že se o ní konečně dozvím více, když souhlasila s tím, že si se mnou popovídá pro seriál Afričeši. Doufám, že si rozhovor užijete tak jako já.
O Malawi jsem nevěděla vůbec nic
Do Malawi jsem se dostala jako slepý k houslím. Po střední škole jsem z Česka odešla do Londýna, kde jsem nejdříve pracovala jako au-pair a pak v různých restauracích a rychlých občerstveních. Můj manžel Arthur byl v Londýně přes deset let, studoval stavebnictví na výšce a bydlel přímo naproti restauraci Pizza Express, kde jsem pracovala. Na naše seznámení vzpomínáme se smíchem, Arthur mě vídával v restauraci a jednoho dne se mě rozhodl oslovit. Já se ho nemohla vůbec zbavit a nakonec jsem mu dala číslo. Pak jsem na setkání rychle zapomněla, a když mi po dvou týdnech zavolal, jestli nepůjdu ven, tak jsem souhlasila. No, a nyní je to patnáct let, co jsme spolu a máme čtyři dcery.
V Londýně jsme žili společně asi dva roky, a pak se rozhodli, že se vezmeme a vrátíme do jeho země, Malawi, s plánem společně podnikat. Bylo mi 22. Byla jsem tak zamilovaná, že jsem neřešila, kde budeme žít. O Malawi, jeho politické a ekonomické situaci jsem nevěděla vůbec nic, a Arthur si ze mě doteď dělá srandu, že jsem se divila, proč si kupujeme televizi, když tam není elektřina. Proto vlastně chápu, když lidi mají nereálné představy o tom, jak život v Africe vypadá. Já byla stejná. Myslím, že ani jeden z nás netušil, že v Malawi zůstaneme čtrnáct let.
Ze začátku jsme bydleli u Arthurových rodičů ve městě Blantyre, což je hlavní město jižní části Malawi a má přes milion obyvatel. Arthurovi rodiče byli velmi moderní a tradiční zároveň. Žili ve městě a mluvili plynulou angličtinou, což je mimochodem úřední řeč Malawi, Arthurův táta podnikal a podařilo se jim poslat všechny své děti na studia. Přesun z Londýna, kde jsme byli zvyklí žít sami a podle svého, k tchýni a tchánovi do Malawi, se nedá popsat jinak než šok. Pro nás oba.
Díky nekompromisnosti tchýně jsem se naučila vařit
I přes moderní smýšlení mé nové rodiny ode mě očekávali, že se budu chovat jako jakákoliv jiná mladá malawijská manželka a neexistovaly žádné kompromisy. Musela jsem vstávat v pět ráno, nachystat snídani i uvařit oběd a večeři pro celou rodinu. I přes neshody a občasné hádky jsem to přežila a aspoň jsem se naučila vařit všechna malawijská jídla, která miluju. Podobně jako v Zambii se tu jí nsima, taková hustá kukuřičná kaše, která se jí s různým masem a zeleninou.
Jak jsem už říkala, o Malawi či místních zvycích jsem opravdu nevěděla nic. Jaké zvyklosti jsem ze začátku musela dodržovat? Při návštěvách ženy a děti zůstávaly v kuchyni, kde i jedly, zatímco muži se bavili a popíjeli v obýváku. Když jsem jim třeba něco nesla z kuchyně, tak jsem nesměla projít před tchánem, ale tak nějak ho složitě obcházet. Nebo když jsem byla těhotná, tak jsem musela nosit volné a dlouhé oblečení, aby to nebylo vidět. V Malawi se to považuje za nevkusné ukazovat, že jste těhotná, protože to poukazuje na to, že jste měla sex.
Postupem času jsme si na sebe ale zvykli a já některé věci už tak moc neřešila. Během mých dalších těhotenství už jsem normálně nosila kraťasy a upnuté tílka. Myslím, že naše vztahy s tchýní se zlepšily i kvůli tomu, že poznala, že to s jejím synem myslím vážně (a taky kvůli tomu, že jsme se od nich po roce odstěhovali). Chápu, že každá máma chce pro svého syna to nejlepší.
Slunce je nejlepší ingredience na dobrou náladu
Život v Malawi pro nás nebyl nikdy úplně jednoduchý, ale není nejhorší. Všechno záleží na tom, jak to člověk bere. Co mi nyní v Česku hrozně chybí je slunné počasí typické pro Malawi, to člověku vždycky zvedne náladu. Navíc teď v říjnu v Malawi začíná mé nejoblíbenější období dešťů, a to je nepopsatelné. Ta vůně rozpálené země, na kterou dopadnou první kapky deště, zvuk hřmění, napětí před bouří, to je nejkrásnější na světě. V tomto období často není elektřina, tak třeba jen tak sedíme s dětma na verandě a pozorujeme tu neuvěřitelnou bouři před náma. To je nepopsatelné.
Jsem moc ráda, že moje dcery vyrůstají v Malawi. Za největší výhodu považuju blízkou komunitu lidí, které kolem sebe máme, protože ze své zkušenosti vím, že to není snadné najít. V našem případě je komunita skoro jako rodina, hlavně lidé z našeho kostela, kam chodí malawijci i všechny možné jiné národnosti. Je to hrozně multikulturní, a to je jedna z věcí, která se s Českem nedá moc srovnat. Jinak lidé z Malawi mají skvělý smysl pro humor, a stejně jako Češi jsou zvědaví a rádi se vměšují do soukromých záležitostí svých přátel a rodiny.
Malawi má nádhernou přírodu, ve které trávíme hodně času, to je taky skvělé. I přesto, že jsme si nemohli dovolit všechny vymoženosti, které jsou běžné v Evropě, že občas nebyla elektřina nebo voda, jsem ráda, že tu dcery stráví dětství. Já vždycky kladla důraz na zážitky než na věci, raději holky vezmu ven, aby něco zažily, než aby měly pokoj plný hraček, se kterými si nehrají. Můj muž dá hodně na rodinu, tak i kvůli tomu jsme každoročně jezdili k jeho příbuzným na vesnici, mimo jiné i proto, aby holky viděly, odkud pochází a jaký je tam život.
Kvůli koronaviru jsme uvízly v Česku
Právě teď jsme s dcerami v Česku a čekáme, až skončí pandemie. Arthur je v Malawi, doufáme, že se mu za námi podaří brzy dojet. Svou čtvrtou dceru, která se nám narodila v dubnu, ještě neviděl, kvůli uzavírání hranic a pozastavení vydávání víz do České republiky. Teď čekáme, jak se koronavirová situace vyvine, v Česku i v Malawi. Holky mezitím začaly chodit do školy v Česku.
Když už mluvíme o školách, tak ses mě ptala, co je pro mě v Malawi nejtěžší. Nejtěžší je to, že v Malawi neexistuje žádný sociální stát, každý jede sám na sebe. Není tu vzdělání zdarma, zdravotní pojištění, důchody nebo třeba podpora v nezaměstnanosti. A pokud chcete poslat své děti na dobré školy, je to opravdu drahé a pro obyčejné rodiny, jako jsme i my, je to dost těžké. Kdyby nebylo školného, tak bych klidně měla dětí i víc.
Naše rodina žije v Malawi jako normální malawijská rodina, živíme se podnikáním. Děláme všechno možné, zabýváme se autoopravou, prodáváme náhradní díly, děláme i do stavebnictví, což nám pokryje základní rodinný rozpočet. Já kromě toho začala i výrobu marmelád, podle českých receptů, ale s místním ovocem jako je třeba papája, ananas, guáva nebo granadilla.
Nejpopulárnější byla mangová, granadillová a granadillo-ananasová. A naše chilli omáčky s mangem nebo ananasem byly hit. Na to, co dělá Poteč Food se můžete podívat na mém Instagramu, i když teď bohužel nejsem aktivní, protože jsem v Česku. Tato multifunkčnost je rozhodně typická pro Afriku. Lidé toho často nemají moc, a proto, když něco nemají a potřebují, jsou velmi kreativní v hledání způsobů, jak toho dosáhnout. V Česku se lidé mají opravdu dobře, ale neuvědomují si to.
Malawi si zamilujete
Co se týče porovnání života v Malawi a v Česku, tak já to vlastně moc srovnat nemůžu, protože jsem se svou rodinou nikdy v Česku nežila. Tím, že máme míšené manželství a míšené děti, tak na nás koukají lidi všude, a vždycky se najde někdo, komu se to úplně nelíbí. V Malawi je ten stereotyp takový, že když jste běloška, tak jste bohatá, stejně tak vaše rodina. Já to moc neřeším, když můžu, tak pomůžu, kdy nemůžu, tak to řeknu.
Malawi je opravdu úžasná země, nikdy bych nečekala, že si ji tak zamiluju. Hrozně mi Malawi nyní v Česku chybí, slunce, lidi nebo chození do kostela. Já jsem taková, že do všeho skočím hlavou dolů, problémy řeším, až nastanou. Lidi v Česku nejsou zvyklí na lidi z Afriky a občas si představují, že Afrika je jenom buš, nemoci, chýše na vesnici, exotické ovoce rostoucí všude, kam se rozhlédnete, stejně tak divoká zvířata. Bohužel to je právě to, co média často ukazují.
Lidé nevidí moderní města, krásné kavárny se zahradami, kde si děti hrají, zatímco my pijeme kávu, jak vypadají rodinné domy, a vlastně to, že je tu život v mnohém velmi podobný Evropě. My žijeme na okraji druhého největšího města Malawi, Blantyre, tak máme obojí, život ve městě i kontakt s přírodou. Moji rodiče a brácha si Malawi při jejich jediné návštěvě úplně zamilovali, i když se předtím výletu děsili.
První návštěva v Česku za čtrnáct let
Nyní jsme v Česku poprvé za čtrnáct let, pro holky je to vlastně poprvé v životě a náležitě si to užívají. V Česku mají mnohem větší volnost, můžou chodit samy pěšky, jezdit na kole nebo chodit do lesa. To v Malawi nejde, tam musíte jet všude autem. Babička s dědou holky náležitě rozmazlují, holky jsou unešené třeba z oslav narozenin a letos zažijí poprvé české Vánoce.
Narozeninové oslavy, jak to známe z Česka, v Malawi až do nedávna neexistovaly, i když my jsme se je vždycky snažili holkám dělat. Můj muž, když byl malý, byl rád, když si jeho táta na narozeniny vzpomněl a dal mu třeba láhev Fanty. Teď je to ale zase druhý extrém, kde bohatší malawijci pořádají obrovské narozeninové párty třeba o sto lidech. V Česku mají děti opravdu všechno, o čem se jim může snít. Je skvělé vidět, jak Mayamiko po deseti měsících mluví skoro plynule česky, my doma hlavně mluvili anglicky, a holky uměly česky jen trochu, i já občas zapomínám česká slova.
Ivu a její skvělou rodinu můžete sledovat na Instagramu: ivainmalawi, navalachoch a potec_food. Napište mi vaše postřehy!
