Vítejte u třetího dílu seriálu Afričeši. Seriál vám ukáže, jak se žije Čechům v Africe a jak se žije Afričanům v Česku, včetně toho, že všichni máme společného mnohem více, než se může na první pohled zdát. Afričeši vychází jednou měsíčně a mým přáním a vizí je mít tolik rozhovorů, kolik je států sub-saharské Afriky. Doufám, že vám seriál přiblíží běžnou, každodenní Afriku, a zároveň umožní se podívat na Česko očima lidí, kteří tu žijí, ale nenarodili se tu.
Třetí díl seriálu vás zavede do Mali, odkud pochází Kalifa Samaké. Kalifa se dostal do Česka před pěti lety, nyní žije v Praze a dokončuje doktorát v oboru molekulární biologie a genetiky. Mali byla vždycky země, která mě zajímala, a po tomto rozhovoru si ji přeji navštívit ještě více. Zažít pověstnou pohostinnost místních lidí, ochutnat malijské jídlo a navštívit některé historické památky. Samozřejmě ale zažít normální Mali, popovídat si s lidmi a potkat Tuarégy, můj dávný sen. Ale teď už zpět ke Kalifovi.
Gregor Mendel je můj genetický hrdina
Než jsem se ve dvanácti letech odstěhoval do Bamaka, hlavního města Mali, tak jsem bydlel na vesnici se svou babičkou. U nás v Mali je běžné, že lidé žijící na vesnicích zažívají období mezi obdobími sklizně, kdy nemají zásoby jídla a musí tak čelit hladu. Často tak spoléhají na příbuzné nebo kamarády, sběr divokého ovoce není výjimkou. Tehdy jsem přemýšlel, proč to tak je. Proč nemáme dostatek jídla po celý rok? Jednoho dne jsem se díval na televizi a narazil na dokument ze Švýcarska, který mluvil o šlechtění zemědělských plodin. Uvědomil jsem si, že je to právě to, co v naších vesnicích potřebujeme.
Naštěstí pro mě se můj táta v jednom okamžiku rozhodl, že potřebuju víc dozoru, protože na vesnici u babičky jsem školu moc neřešil a měl jsem velice špatné známky. Táta mě tak přestěhoval do Bamaka, kde jsem bydlel s ním a mou mámou. V Bamaku mí rodiče každý večer kontrolovali, zda mám hotové domácí úkoly. Na střední škole mě hrozně bavila genetika a proto jsem si začal hledat více informací o Mendelovi. Po střední jsem začal čtyřletý magisterský program v oboru genetiky, který jsem dokončil. Chtěl jsem pokračovat dále, dokonce jsem pracoval jako asistent v laboratoři, ale bezpečnostní situace v Mali se bohužel zhoršila a univerzity pomalu přestávaly pořádně fungovat.
Začal jsem tedy vymýšlet, jak pokračovat, a během tohoto hledání jsem našel program, který by mi umožnil studovat genetiku v České republice, zemi, odkud pocházel sám Mendel. Studovat genetiku v zemi mého hrdiny znělo jako sen! Vše se podařilo a já odcestoval do Česka, první rok jsem studoval češtinu (a učil se anglicky), za pár let jsem dodělal magistra (systém v Mali je odlišný od českého, proto mi magisterský program z Mali neuznali) a doufám, že během dalších dvou let dokončím i doktorát. Chtěl bych se pak vrátit do Mali, učit na univerzitě a dělat výzkum, navázat na to, co jsem dělal, než jsem odjel do České republiky. Myslím, že naše země bude potřebovat hodně expertů na univerzitách, až se bezpečnostní situace zlepší.
Cítil jsem se úplně sám
Když jsem se sem přistěhoval, tak jsem se cítil úplně sám. V Mali jsme zvyklí, že kolem sebe neustále máme hodně lidí, já vždycky trávil volný čas s kamarády doma u čaje. V Česku to najednou byla jen škola a ubytovna, pendloval jsem mezi těmito dvěma místy a byl většinu času sám. V jednom okamžiku jsem to chtěl vzdát a vrátit se domů, ale nakonec jsem se rozhodl, že to musím zkusit vydržet.
O Češích jsem slýchal, že jsou rezervovaní, myslím, že jestli je to pravda nebo ne, záleží na konkrétním kontextu. Třeba na univerzitě nebo na brigádách, kde mě lidé vídali pravidelně, to bylo jednodušší, zatímco spřátelit se s náhodnými lidmi je docela složité. Lidé se s vámi nezačnou bavit jen tak na ulici, jak tomu bývá v Mali.
Mí největší protivníci: jazyk a sníh
Největší bariérou pro mě byl jazyk, nemluvil jsem totiž ani česky, ani anglicky. V Mali je úřední řeč francouzština, můj mateřský jazyk je Bambarština. Lidé na mě často mluvili automaticky anglicky a vůbec je nenapadlo, že třeba nejsem z anglicky mluvící země. Bylo to opravdu těžké, ze začátku jsem si nemohl ani objednat jídlo v restauraci. Čeština je hrozně těžká, myslel jsem si, že se tuhle řeč v životě nenaučím. I přesto, že jsem chodil rok do jazykovky a studuji v češtině, tak mluvím anglicky lépe než česky, a to jsem se angličtinu naučil jen tak od mých kamarádů, bez jakýchkoliv kurzů.
Druhou nejtěžší věcí je pro mě zima. Když je v Mali 18°C, tak je to považováno za zimu, zatímco v Česku lidé nosí letní oblečení. Průměrné teploty v Mali jsou okolo 30 – 35°C, ale mohou dosáhnout až k 45°C, nebo 50°C na Sahaře. Když jsem poprvé uviděl sníh, v Mariánských Lázních, tak jsem si říkal: „Wow. Co se stalo?“ a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že můžu na sněhu chodit docela normálně, jen o něco pomaleji. I když jsem si trochu zvykl, stále se radši na zimní počasí dívám z tepla domova.
Miluju český pragmatismus a kulturu
Češi jsou hrozně věcní a já na nich velmi oceňuji způsob řešení problémů. V Mali sice nevyřešíme každý problém, ale když se rozhodneme nějaký vyřešit, tak chceme znát každý detail a každou drobnost. Češi naopak problém vyřeší, i když nějaké detaily neznají.
Jedna z věcí, které mají Malijci a Češi společné, je kultura a to, jak jsou na ni pyšní. O kulturní a historické památky je v Čechách opravdu dobře postaráno, což třeba v Africe není moc obvyklé. Stejně tak i my v Mali jsme velice pyšní na svou kulturu a máme úžasná historická místa jako je třeba Timbuktu nebo Djenné, známé díky mešitám z nepálených cihel, které jsou na seznamu světového dědictví UNESCO. Obě tato města jsou úzce spojena s obchodem se solí či zlatem a byla centrem islámské vzdělanosti, bylo zde napsáno obrovské množství důležitých rukopisů.
Mali je také známé díky kmeni Dogonů a jejich unikátnímu životnímu stylu, včetně nádherných masek. Dogoni žijí podél 150 km dlouhého skalního masivu v centrální části Mali, kterou se mi podařilo navštívit. Také bych řekl, že pravděpodobně většina z vás slyšela o kmenu Tuarégů, jejichž kultura je stále velmi živá. Tuarégové žijí na severu země, kde probíhá současný konflikt. Myslím si, že je ale velmi zjednodušující říkat, že na jedné straně konfliktu jsou Tuarégové, protože spousta mých přátel, Tuarégů, s konfliktem vůbec nesouhlasí.
Doufám, že konflikt skončí a vy zažijete pověstnou malijskou pohostinnost
Na návštěvu Mali teď bohužel není vhodná doba, kvůli probíhajícímu konfliktu a zhoršené bezpečnostní situaci kvůli boji s terorismem. Tento konflikt má dalekosahající kořeny, a to až do dob kolonialismu. V roce 2012 se ale konflikt stupňoval, protože rebelové na severu usilují o nezávislost. V posledních osmi letech jsme v Mali čelili dvou převratům a nyní v Mali působí francouzská armáda, stejně tak jako mírové jednotky OSN a mise Evropské Unie. Čeští vojáci jsou součástí mise EU, stejně tak evropského oddílu francouzské armády. Minulý rok bylo otevřeno české velvyslanectví v Bamaku. Lidé jsou většinou překvapeni, když slyší, že Mali a Československo mělo výborné vztahy v šedesátých letech, kdy jsme získali nezávislost na Francii. Dokonce naše první měna, malijský frank, byl navržen a vyroben v Československu.
Opravdu doufám, že se současná situace v Mali zlepší, a země se tak opět otevře návštěvníkům. Mali a jeho lidé jsou pověstní svou pohostinností, podle tradičního zvyku má každá návštěva, i ta úplně cizí, právo na to být pohoštěna tři dny, většinou jako host můžete zůstat i déle. Tato tradice je stále živá na venkově a ve vesnicích, zatímco život v Bamaku se přibližuje evropskému životnímu stylu. Tohle v Česku není úplně obvyklé, mnohem více věcí je tu o penězích. I takové drobnosti jako sklenice vody nebo si zajít na záchod uprostřed města nejsou zadarmo. V Mali se stačí zeptat.
Pokud navštívíte malijskou rodinu, budete mít možnost ochutnat naše tradiční jídlo a čaj. Čaj je pro nás to samé, co pro vás pivo. Když něco řešíme, pijeme u toho čaj. Když odpočíváme, pijeme čaj. Když jste na návštěvě, pohostí vás čajem. V Mali máme hodně různých způsobů, jak čaj připravit. Naše tradiční jídlo sestává zejména z obilovin. Máme Maafe, arašídovou omáčku, Fakoye, omáčku z určitého typu zeleného listí, která se jí s rýží a jehněčím. Máme také Widjilu, která vlastně připomíná český knedlík. Jí se s omáčkou z orientálního koření.
Jak už jsem říkal, doufám, že můj doktorát dokončím během dvou let. Poté bych se rád vrátil do Mali na univerzitu, kde jsem už pracoval, než jsem odjel studovat do České republiky. Doufám, že se situace v naší zemi uklidní a že budu mít možnost přispět ke svému snu z dětství o tom, jak všichni lidé na vesnicích mají dostatek jídla během celého roku.
A co ten slavný kolový ořech? Ano, kolový ořech dal jméno Coca Cole (ale podobně jako listy koky se už v současné receptuře nepoužívá). Ořech obsahuje množství kofeinu a hrál velmi důležitou roli v tradičních ekonomikách i společenském životě mnoha zemích v západní Africe. Podobně jako čaj nebo káva má kolový ořech díky kofeinu povzbuzující účinek a v západní Africe se většinou žvýká, ať už doma nebo při návštěvách, často je obřadně věnován návštěvníkům. Kolový ořech prý chutná nejprve hořce, ale po chvíli začne chutnat nasládle. V Mali, stejně tak jako třeba v Senegalu, se dříve dokonce používal jako měna a v tomto duchu se stále používá při platbě za manželku. O kolovém ořechu se můžete dočíst například i ve slavném románu nigerijského velikána Chinui Achebeho Svět se rozpadá. Kolový ořech je pouto, které lidi zbližuje: uvítání hostů, svatby nebo řešení problémů, dodává Kalifa
Zaujalo vás Mali? Myslíte, že se tam v budoucnu podíváte? Napište mi do komentářů nebo na Facebook, co vás zaujalo nebo na co byste se chtěli zeptat.
