Vítejte u sedmého dílu seriálu Afričeši. Seriálu o tom, jak se žije Čechům v Africe a Afričanům v Česku. Doufám, že vám seriál přiblíží běžnou, každodenní Afriku, a zároveň umožní se podívat na Česko očima lidí, kteří tu žijí, ale nenarodili se tu.
Sedmý díl seriálu vám představí Lety (31), která se narodila v Namibii, žila v uprchlickém táboře v Zambii a v patnácti se s rodinou vrátila zpátky do Angoly. Nyní už deset let žije se svým manželem a čtyřmi dětmi v Praze. Tento rozhovor byl pro mě jedním z nejemotivnějších a Lety hrozně obdivuji její úžasný optimismus, přístup k životu a flexibilitu s jakou se staví k životním výzvám.
Část první: Namibie, Zambie, Angola
V Angole jsme byli totální cizinci
Moji rodiče jsou Angolani, já se narodila v období, kdy v Angole stále probíhala občanská válka. Mí rodiče byli vojáci, proto jsem se narodila v Namibii, kousek od zambijských a angolských hranic, přes řeku byla vidět válka v Angole. Do čtrnácti jsem vyrůstala u tety, která byla jako moje máma, ale i tak jsem chtěla za svou mámou. Proto jsem za ní odešla do Zambie, kde jsme žily několik měsíců v uprchlickém táboře. V roce 2005 jsme byly repatriovány do Angoly a já se poprvé ocitla ve své rodné zemi.
Bylo to neuvěřitelně těžké. Sice jsem Angolanka, ale neuměla jsem místní jazyk, ani portugalštinu. V Namibii a Zambii se totiž mluví anglicky. Nikoho jsme neznaly, nic jsme neměly, ani střechu nad hlavou. Od humanitárních organizací jsme dostali nějaké jídlo a plachty na provizorní ubytování, ale to bylo víceméně všechno. Žily jsme venku, pod stanem, často jsme neměly co jíst, nebyla skoro ani pitná voda. Bylo to období těsně po válce, cesty byly stále zaminované, já předtím opravdu zažila válku a viděla věci, které nechcete vidět. Jsou to obrovské emoce, věci, na které člověk nikdy nezapomene, ale mluvit o tom je hrozně těžké.
Svatba byla nejlepší řešení z utrpení
Já navíc byla v pubertě, nikdo v té době holkám v mém věku neradil, neexistovala žádná osvěta. V té době kolem mě byla spousta mužů, kteří slibovali pomoc. „Když pro mě uděláš tohle, tak já ti pomůžu, dostanu tě z této situace“. Já z toho všeho byla tak vystresovaná, že jsem se chtěla vdát, protože bych pak aspoň měla klid od všech chlapů. Tehdy nešlo o peníze, šlo opravdu o jídlo. Maso, mléko, olej bylo něco, co jsme skoro nikdy neměli. Je nás osm sourozenců, ale většina z nich mě nebere jako opravdovou ségru, protože jsem vyrůstala úplně někde jinde. V naší rodině vypadám jako adoptivní dítě.
V patnácti jsem otěhotněla s mým prvním přítelem, který byl o dost starší a pracoval v jedné místní organizaci. Prvních několik měsíců jsem ani nevěděla, že jsem těhotná, protože mi nikdo neřekl, jak funguje menstruace a těhotenství. Máma mě vyhodila z domů, neměla jsem kam jít, žila jsem v malé místnosti v kanceláři, kde táta mého dítěte pracoval a sehnal mi tam neoficilání práci uklízečky. V sedmém měsíci těhotenství mě opustil, protože měl druhou rodinu v hlavním městě. Rok mi trvalo, než jsem byla opět volná, protože podle tradičních zákonů jsem byla vdaná, i když se mnou nebyl, protože jsme spolu měli dítě. Navíc jsem byla hrozně zamilovaná a nechtěla jsem nikoho jiného. Šla jsem ho i hledat, tehdy jsem s ním otěhotněla podruhé, protože podle tradičních angolských zvyků musíte mít před rozchodem poslední sex, aby vám muž neukradl plodnost.
Svobodná máma a zatčení
Po mnoha peripetiích jsem získala relativně dobře placenou administrativní práci, sama jsem podporovala své dvě děti, máma se se mnou mezitím začala opět bavit a pomáhat mi. Být svobodná v Angole je dost těžké, protože vás stále obtěžují chlapi, proto je lepší být ve vztahu, i když třeba není ideální, můj tehdejší přítel mě podváděl, všichni o tom věděli.
Jednoho dne jsem náhodou v obchodě potkala jednoho Čecha, který mě pozval na pivo. Já alkohol tehdy vůbec nepila, navíc jsem se hrozně styděla vůbec setkávat s bílýma lidma, tehdy to ještě bylo tabu. Kamarádka tehdy chodila z jedním z těch Čechů, a tak mě přemluvila, abych s ní za nimi večer šla. Ten večer jsem potkala svého nynějšího muže, Martina. Byl večer a v okamžiku, kdy jsem měla odejít domů začalo hrozně pršet a já nemohla odejít. Martin mě po dešti doprovodil až domů, kde jsem měla hrozný průšvih, protože jsem přišla pozdě, máma byla úplně mimo sebe, protože se mezitím dozvěděla, kde jsem byla.
Kmen, ze kterého pocházím má hrozně konzervativní pravidla a hned mě za všechno odsoudili. Odsoudili mě za jeden večer v přítomnosti bílých mužů, večer, kdy se opravdu vůbec nic nestalo. Druhý den jsem nemohla jít do práce, všichni mluvili o tom, že jsem prodejná, byla to hrozná ostuda. Máma mě znovu vyhodila z domu a zavolala na mě policii, zatkli mě a zmlátili, protože jsem v jejich očích byla prostitutka.
Jediný, kdo mě podpořil byl Martin, který obvolal celé město, našel mě a přesvědčil policii, aby mě pustili. Neměli jsme na výběr než začít žít spolu, vlastně jsme se vůbec neznali, ale postupem času jsme si vytvořili vztah a zamilovali se do sebe. A po půl roce jsme se vzali. V den našeho naplánovaného obřadu oddávající nepřišel, navíc nám nechtěla ani požehnat má máma, musela jsem za ní v bílých svatebních šatech jít na pole a prosit ji. Svatba byla nakonec až týden po plánovaném termínu. Tehdy mi bylo 20 roků. Po necelých dvou letech se nám podařilo získat víza do Česka a v roce 2011 jsme odcestovali z Angoly společně celá rodina. Krátce po příjezdu se nám s Martinem narodila dcera.
Část druhá: Česká republika
Život v česku je jako sen
Posledních deset let v Česku je nejkrásnější období mého života, protože tu mám opravdovou rodinu. Martinova maminka byla suprová, hrozně mi na začátku pomohla. Samozřejmě mi ze začátku bylo smutno, chyběl mi ten angolský shon, kdy se stále něco děje, na ulicích je živo a lidi se mezi sebou baví, i když se neznají. Chybělo mi slunce a příroda. Navíc jsem neuměla česky.
Jsem tu opravdu šťastná, mám práci, děti chodí do školy. Nijak moc neřeším, co si o mě lidi myslí, ale občas se cítím, že jsem úplně jiná než ostatní. Rasistický věci tu jsou, ale jsou pasivní, ne aktivní. Z mé zkušenosti mi to lidé nedokáží říct do očí, ale mluví za zády. My v Africe máme tribalismus, tady je to podobné, jen vůči všem lidem jiné barvy pleti. Je to smutný, když tě někdo v práci, nebo v autobuse nazve kdoví jak, slyším to dost často, protože jsem hodně venku, hodně pracuju, ale neřeším to. Vadí mi to, bolí mě to, ale nejsem tady, abych soudila, kdo je špatnej nebo dobrej. Jsem tu proto, že jsem tu šťastná, mám skvělého manžela a jsou tu možnosti pro mé děti. Taky nechápu, proč si někteří myslí, že mají právo chtít šahat na mé děti nebo jejich vlasy. Já taky nikomu na děti nešahám.
Navždy mezi dvěma světy
Nikde nejsem stoprocentně vítaná, ani v Angole, ani v ČR. V naší rodině jsem první žena, která si vzala bělocha a mám kvůli tomu problémy. Ano, mají mě rádi, jsou moje rodina, ale jsou věci, které se mnou nesdílejí. Beru to tak, že každý má svůj život a nic s tím neudělám. Je to boj. Na druhou stranu musím říct, že se v Čechách mám daleko líp, je to země možností. Nemám tu oficiálně maturitu, protože tady mé studia z Afriky nikdo neuzná, ale můžu chodit do práce. Bůh mě má rád, mám štěstí, protože moje děti jsou zdravé, mají zdravotní pojištění, chodí do školy, máme domov, to je jako sen.
Když se narodila má první dcera, tak jsme neměli kde bydlet a co jíst, teď se nám žije nádherně. V Česku mají děti budoucnost. Co já nikdy neměla, to teď mé děti mají. Mohou chodit do různých kroužků, i mé první dvě děti jsou tu jako doma, protože jsme přišli, když byli maličké.
Co se týče stereotypů a rasismu, tak o mě už nejde. Mně lidi můžou říct cokoliv, já to ustojím, ale své děti budu bránit do posledního dechu. Většinou to řeším tak, že se zastavím a odejdu, to je nejlepší řešení než se s někým hádat. Když má někdo na nás blbé řeči v autobuse, tak na další zastávce vystoupíme.
Řešili jsem už i šikanu ve škole, ale hodně to závisí na povaze dětí. Některé to zvládají hůř, jiné lépe. Řešení problémů ve škole má na starosti můj manžel, protože je diplomatičtější než já. Je super, že naše mladší děti jsou sebevědomé, dokážou se bránit, nenechají se. Je pravda, že jsou tu akceptovanější než jejich starší ségra a brácha, protože jsou míšené. Věřím, že děti se s tím, že nikam úplně nepatří musí naučit žít, a čím dřív to bude, tím líp. Všichni samozřejmě mluvíme plynule česky.
