Vítejte u osmého dílu seriálu Afričeši. Seriálu o tom, jak se žije Čechům v Africe a Afričanům v Česku. Doufám, že vám seriál přiblíží běžnou, každodenní, normální Afriku, a zároveň umožní se podívat na Česko očima lidí, kteří tu žijí, ale nenarodili se tu.
Michaela (26) žije v největším městě Jihoafrické republiky (JAR), Johannesburgu. Před třemi roky si vzala za manžela muže, který tam pracuje, opustila svůj život v Česku a odjela žít na ním. Jak se jí tam žije? Jak bojovala ze začátku s angličtinou a co mají Češi společného s Jihoafričany? To se dozvíte v dnešním rozhovoru.
Nikdy mě nenapadlo, že budu žít v zahraničí
Pocházím z obyčejné české rodiny, měla jsem radostné dětství, procestovala kus Evropy, ale asi mě nikdy nenapadlo, že budu žít v zahraničí a už určitě ne v Africe, patnáct tisíc kilometrů daleko. Než jsem se do JARu přestěhovala, tak jsem tam byla jednou na návštěvu, zrovna v nejkrásnějším období, kdy je všude zeleno a vše kvete. Můj první dojem byl překvapení, že to tu vypadá jako země na západě, jen je tu o mnoho víc lidí, šestiproudové dálnice a jezdí se vlevo. Naše rodina v Jihoafrické republice se prozatím skládá z mého manžela, který je taky Čech, a belgického maliňáka Archieho.
Jako rodinu vnímáme i spoustu lidí z našeho blízkého okolí, protože jsme všichni tady a daleko od našich původních domovů. Trávíme spolu významné svátky, navštěvujeme se, jezdíme na prodloužené víkendy nebo hrajeme golf. Mezi kamarády máme Čechy a Slováky, Maďary, Jihoafričany i Zimbabwany. S těmi našimi nejbližšími se prostě musíme brát jako rodina, protože jsme tu odkázáni jeden na druhého – musím říct, že to je vážně prima a člověk si prostě u těla drží lidi, kteří za to stojí.
Na začátku pro mě bylo nejhorší, že jsem měla pocit, že neumím anglicky, protože jihoafrický přízvuk je hodně specifický a navíc se zde používají jiné anglické výrazy, než na které jsme zvyklí. A když už jsem rozuměla, tak jsem se nebyla schopná vymáčknout zase já. Časem to samozřejmě přešlo, měla jsem i štěstí, že všichni byli velice tolerantní, teď už zvládnu i konverzaci po telefonu, což bývala noční můra. Taky mi chyběla rodina a přátelé, popravdě tu nemám moc vrstevníků. Nyní je pro mě těžké, že nemůžu jet za rodinou. Před koronou jsme lítali domů dvakrát ročně, nyní jsme nebyli více než rok. Jednak nechci nikoho ohrozit, ale mohlo by se i stát, že uvíznu a budu měsíce bez manžela. Proto momentálně zůstáváme a radši nepodnikáme cesty mimo zemi, abychom někde nezůstali trčet i abychom se vyhli zemím na červené listině.
Nemůžete se tu všude svobodně toulat
V současnosti je nejtěžší, že bydlíme daleko od Česka, můžu si jen nechat zdát o MHD a takové supersoběstačnosti jak jsme zvyklí v Česku. Člověk tady prostě nemůže dělat stejné věci jako v ČR – chodit jen tak po ulici, toulat se na pochybných místech, být večer venku. Samozřejmě se může chodit ven, běhat, na pikniky, ale ideálně v bezpečnějších čtvrtích a i tak se může stát, že vás někdo přepadne. Když jsem se přestěhovala, tak jsem byla furt na někoho odkázaná, ale teď už jsem poměrně samostatná jednotka.
Johannesburg je obrovské město a spadá do něj i spousta dalších oblastí, takže když třeba chceme jet relativně blízko na návštěvu ke kamarádům, jedna cesta trvá čtyřicet minut mimo špičku, pokud narazíte na provoz, tak klidně i dvě hodiny. Musím ale sledovat Facebook, jestli někde třeba není stávka taxíků nebo jestli nejsou nějaká místa, kterým je lepší se vyhnout kvůli kolonám či policejním zátarasům. No a na některá místa si bez manžela netroufnu, protože to za ten risk nestojí. A na co si asi nikdy nezvyknu? Na vysoké zdi kolem domů s elektrickými dráty, které tady jsou úplně všude kvůli bezpečnosti.
I díky Archiemu se k nám nikdo ani nepřiblíží, protože se ho všichni oprávněně bojí, je úžasnej detektor lidí. Jakmile se mu někdo nelíbí, tak víme, že s tím člověkem něco nebude v pořádku. Sice se tady nemůžete toulat, ale není to zas tak, že nikam nemůžete chodit. Já třeba sama vyrážím na oslavy (třeba tzv. babyshowers kdy se slaví narození miminka) nebo golfové turnaje, a je to v pohodě.
Tím, že jsem cizinka jsem pro všechny zajímavá, můžu se ptát na všechny možné otázky, což je hrozně zajímavé, protože se pak dozvím spoustu věcí, o kterých se běžně veřejně nemluví. Třeba jsem takhle konečně pochopila, proč mi každý den chodí sms, abych se pojistila na pohřeb a že to pokryje až šest lidí. Pohřby jsou tady velká a důležitá událost, na kterou může dojít kdokoliv, kdo chce a vy jako pozůstalý na to nemáte vůbec žádný vliv. Kromě toho jsou tu opravdu rozvětvené rodiny a pohřby se konají častěji než třeba svatby. Proto je nutné, aby rodiny měly pohřební pojištění a dostatek peněz na obrovské smuteční obřady.
Totální civilizace
Do JARu jsem jela s tím, že nic nevím. Počítala jsem s tím, že tohle je ta „bohatá“ Afrika, ale přesto jsem byla překvapená, jak to tady vypadá, prostě totální civilizace (když si člověk odmyslí chudší čtvrti). Šestiproudé dálnice, mrakodrapy, obrovské domy, několikaposchoďové bytovky nebo obrovské obchoďáky. Samozřejmě je vidět, která čtvrť je bohatší a která chudší.
Kromě moderních měst je tu samozřejmě i nádherná obrovská příroda a safari, Big 5 (pozn. pětice největších afrických zvířat – slon, lev, leopard, nosorožec a buvol) nebo pláže, ale třeba i vinice. Jihoafrická republika má fantastické červené místo, určitě mějte místo v kufru, abyste si odtud mohli odvést flašku Pinotage.
Spousta věcí na životě tady je podobná s tím v Česku. Jsou tu relativně stejné ceny (máslo je na můj vkus ale drahé!), je tu vážně co objevovat (ale ne ve stejném slova smyslu jako v Evropě, například je tu neskutečné množství golfových hřišť za rozumnou cenu). Spousta lidí Česko zná kvůli fotbalu, ale občas mi nevěří, že je to země v Evropě. Hodně často Česko považují za Rusko nebo východní Evropu, na to jsem opravdu alergická. To, že ruština je blízká češtině neznamená, že jsme stejné země, ale lidi to moc nechápou.
Rádi sdílíme a ukazujeme českou kulturu
Doma musíme mít neustále becherovku, protože jsme ji měli na svatbě jako uvítací drink a všem strašně chutnala. Tak teď ji musíme mít v zásobě, všichni ji totiž chtějí. A třeba jeden z našich kamarádů miluje Kofolu. Samozřejmě musíme taky vařit hodně českou kuchyni, protože to všichni chtějí (no ale sehnat třeba celer do svíčkové je neskutečný oříšek) a já musím knedlíky uvařit od nuly, protože ty tady opravdu v obchodě neseženete. Spolu s manželem považujeme za důležité ukazovat našim přátelům českou kulturu i kuchyni. Slavíme tak české Vánoce, Velikonoce nebo Mikuláše a naopak i my se rádi dozvídáme o kulturách našich přátel.
Stejně jako Češi Jihoafričani milujou grilování (braai) a během letních prázdnin (což je tady během naší zimy) jezdí k moři (tedy oceánu!) do Durbanu, tak jako Češi v létě do Chorvatska. Také máme společné pití vína a piva. A lásku k masu a takzvaným boerewors neboli jihoafrickým klobáskám.
Teď hned znamená někdy v budoucnu
Po třech letech jsem taky pochopila spoustu věcí, jako třeba „africký čas“ nebo to, že „teď hned“ neznamená teď hned, ale někdy v budoucnu. Na pomalost jsem si opravdu nezvykla, sice tady skvěle funguje zip systém na silnici nebo přednosti na stopkách, ale řada lidí za volantem řídí naprosto šíleně, hlavně místní taxíkáři, kteří fungují jako MHD. Na to si nikdy nezvyknu a vždycky mě to bude štvát. Na ranní a odpolední zácpy na silnici říkám: „ne, děkuji“.
My opravdu máme velice pestrou směsku kamarádů všech různých národností a barev. Mladší generace už tyto rasové rozdíly nevnímá tolik jako ti, co zažili zemi v době apartheidu (pozn. který skončil v roce 1994). Ale i tak se docela často setkáváme s tím, že když jsme s kamarády, kteří nejsou bílí, tak se na nás koukají lidé divně. Stále existují místa, kam spíš chodí „bílí“ nebo „černí“. My to moc neřešíme, pro nás to ani tak není o barvě kůže jako spíš o tom, jaký ten člověk je. Ale rozdělení podle barvy stále existuje a je živé.
Jihoafrická republika je krásná, ale může být nebezpečná. Jsou tu obrovské vzdálenosti, v řádu stovek kilometrů, a ne všude se dá letět. Když vám někdo řekne, že je něco kousek, jen trochu dolů po cestě, tak to je třeba padesát kilometrů a hodina cesty. Nejezděte sem, dokud není po koroně, to za to nestojí. Bez ohledu na koronu, něco málo si o JAR načtěte, ať víte, kam se dá jít a kam radši nechodit. A chovejte se slušně, ať nám ostatním Čechům neděláte ostudu. Všechno se tu dá jednoduše koupit, mnoho míst často nebere hotovost a i malý stánek má k dispozici platební terminál, k placení se používá mobilní aplikace Zapper a většina lidí u sebe nemá kartu ani hotovost. Nemusíte si vozit dolary či eura na výměnu, dá se běžně vybrat z bankomatu. Není se čeho bát, ale člověk musí mít respekt a být připraven, že někde to není úplně bezpečné pro místního, natož pro turistu.
Míšu a její zážitky z Jihoafrické republiky můžete sledovat na Instagramu a možná se již brzy dočkáte jejího zbrusu nového blogu 🙂 Dejte mi vědět, jak se vám článek líbil!
