Vítejte u pátého dílu seriálu Afričeši. Seriálu o tom, jak se žije Čechům v Africe a Afričanům v Česku, včetně toho, že všichni máme společného mnohem více, než se může na první pohled zdát. Afričeši vycházejí jednou měsíčně a mým přáním a vizí je mít tolik rozhovorů, kolik je států Afriky. Doufám, že vám seriál přiblíží běžnou, každodenní Afriku, a zároveň umožní se podívat na Česko očima lidí, kteří tu žijí, ale nenarodili se tu.
Pátý díl seriálu se odehrává v Česku, kde žije Nana Yaw Agyenim Boateng (33) z Ghany. Nana zde žije už pět let, poté, co vystudoval bakaláře v Pardubicích se přestěhoval do Prahy, kde pracuje ve skladu.
Nana přišel do Česka díky studiu a jeho zkušenost je do značné míry podobná zkušenostem Davida ze Zambie (rozhovor naleznete zde) nebo Kalify z Mali (čtěte tady). Nejtěžší pro Nanu byla zima, a to i přesto, že jeho rodné město na východě Ghany leží na vrchovině a z ghanského pohledu velmi chladné (to je kolem 18 či 19 stupňů). Souhlasí také s tím, že Češi jsou rezervovaní, pokud nemluvíte česky a samozřejmě mu chybí ghanské jídlo, fufu, stejná kukuřičná kaše, která je hlavním jídlem ve většině afrických států. Nana miluje svíčkovou, ale má ji radši s rýží než s knedlíkem.
Nana oceňuje, že Česká republika je opravdu klidná a bezpečná země. Češi i Ghaňané mají společnou lásku k tradicím a pivu. Nejoblíbenější pivo Ghany se jmenuje Club, stejně tak se v Ghaně slaví Velikonoce, Vánoce, Silvestr, pouze s tím rozdílem, že většinu času trávíte s kamarády na pláži a na Vánoce většina lidí nemá vánoční stromeček. Nana se ze pár týdnů vrací navštívit svou rodnou zemi a plánuje, že musí dovést velikonoční pomlázku a ukázat svým kamarádům, jak se slaví Velikonoce v Česku!
Během rozhovoru mi to nedalo nezeptat se na to, zda za těch pět let měl nebo má českou přítelkyni. Zmiňoval totiž, že by si rád založil rodinu a vrátil do Ghany. Odpověď byla no, měl tři roky přítelkyni, se kterou se bohužel minulý rok rozešel. Zajímalo mě, jaký byl jejich vztah a proč nakonec nevydržel. Nana zmínil, že se asi týden po našem rozhovoru setká se svou bývalou přítelkyní. No a dopadlo to tak, že se Vlaďka k rozhovoru přidala. Tady je jejich příběh, o výhodách i nevýhodách vztahu mezi mužem z Ghany a Češkou.
Hezkej a sexy kluk, kterej se hrozně styděl
Nano, vidíš nějaké rozdíly mezi českými ženami a těmi z Ghany?
Nana: Ano, Češky jsou nezávislé. V Ghaně je mnoho žen ekonomicky závislých na svých mužích, v Česku si ženy vydělávají své vlastní peníze a nečekají od muže, že za ně bude všechno platit. Češky jsou hrozně pracovité, tohle všechno platí i o Vlaďce.
Vlaďko, jak jste se s Nanou potkali a jaké byly tvé první dojmy?
Vlaďka: Potkali jsme se v práci, kam Nana nastoupil jako brigádník, na začátku Roku 2017, kdy naše firma začala zaměstnávat kluky z Afriky, kteří tu studovali na univerzitě. Teď se za to hrozně stydím, ale můj první dojem byl asi strach. Afričany jsem znala jako takové ty kšeftaře z Prahy, kterým se musí podřídit každá žena.
Teď vím, že to byl naprosto nesprávný dojem. Naši afričtí kolegové byli opravdoví gentlemani, byli milí a laskaví, hodně pomáhali, a dokonce se dělili o jídlo. V Česku, když si zapomeneš svačinu, tak jsi prostě bez jídla. No a kluci se vždycky podělili, to se mi moc líbilo.
Nana: Myslím, že lidé v Africe jsou pohostinnější a přátelštější. Ze začátku tohle bylo opravdu těžké, někdy jsem si připadal hrozně izolovaný. A samozřejmě není nic příjemného, když si vedle vás třeba v autobuse nebo ve vlaku nechce nikdo sednout, což se mi opravdu stává. Všechno je tu více individuální, lidé tráví mnohem více času doma s jejich rodinou. V Ghaně trávíme mnohem více času venku s přáteli i vzdálenými příbuznými.
Taky bych chtěl říct, že představa, že všichni Afričani v Praze prodávají drogy je opravdu na naštvání. Lidé vás osloví a zeptají se, jestli prodáváte trávu. Netuším proč. Ano, i v Ghaně lidé kouří trávu, ale dělají to potají, není to tak veřejné jak v Česku. Já navíc ani nekouřím cigarety, tak nevím, proč by si lidé měli myslet, že prodávám drogy.
Vlaďka: Pamatuju si okamžik, kdy jsem viděla Nanu poprvé, bylo to takový “woow”. Hezkej kluk, sexy týpek. Byl hrozně plachej a styděl se. Můj první kontakt s ním byl, že jsem mu nabídla kapesník. Asi bych řekla, že byl z toho v šoku, že mu nějaká česká ženská chce nějak pomoc.
Roztomilé začátky s překladačem v mobilu
Jaké byly vaše začátky?
Vlaďka: První překážka byla angličtina. V té době jsem uměla anglicky tak maximálně pozdravit. Naše první rande bylo s překladačem v mobilu, bylo to šílený, ale roztomilý. Když se nad tím zamyslím teď, tak možná kdybych uměla líp anglicky, tak bychom se vyhnuli mnohým nedorozuměním a hádkám.
Ze začátku jsme chodili hodně ven, tancovat, protože oba milujeme tanec a hudbu. S dcerami z mého předchozího vztahu si udělal vztah taky myslím dobře. S nejmladší nejvíc. Byla na něm závislá. Prostřední ho brala a nejstarší s ním měla fajn vztah. Ten samý rok jsme se ještě sestěhovali.
Nana: Chození ven byla jedna z věcí, která nám neklapala. Češi milují chodit ven, do parku, do lesa, na výlety nebo na houby. Postupně se z toho stal problém, protože Vlaďka chtěla dělat tyto věci společně, ale mě nebavily. V Ghaně se do přírody nechodí, protože buš je velmi nebezpečná. Navíc pokud nemáte auto, tak strávíte čas tím, že všude chodíte pěšky, třeba do školy. Chození je v Ghaně nutnost, proto to neradi děláme ve volném čase, když nemusíme (Poznámka autorky: ano, i v Zambii je to tak. Můj muž je ve volných chvílích raději doma, zatímco já bych pořád chtěla někam chodit. Je to opravdu tím, v jakém kontextu vyrůstáte. I já po několika letech v Africe, kdy jsem žila bez elektřiny nebo vody a spartánských podmínkách už nejsem nadšená z dovolené pod stanem, což jsem dříve milovala. Nyní raději strávím dovolenou v pohodlném hotelu, kde je elektřina, horká voda a dobré jídlo).
Nejkrásnější na vztahu s Nanou byla jeho starost o mě a o holky
Vlaďka: Nekrásnější na vztahu s Nanou byla jeho starost o mě, o holky a o to, aby bylo pořád z čeho žít. Hodně doma pomáhal a vařil. Naučil nás jíst africká jídla, s holkama jsme si oblíbily jeho polévku nebo omáčku s masem. Slavívali jsem i Vánoce, kdy jsem vždy připravili africko-české menu. Krásné byly i oslavy našich narozenin, kdy jsme třeba strávili romantický večer v jedné z pražských restaurací. Na moje narozeniny mě zas pozval on, vždycky myslel na to, aby nám bylo dobře.
Moc se mi líbil Nanův postoj k životu, že se nic nezblázní a zítra je zase nový den. Myslím, že tohle je jeho africké dědictví, i rodiny tam drží víc při sobě. Navíc byl Nana kliďas a nikdy se nechtěl moc hádat.
Nana: Jak říká Vlaďka, v Ghaně máme mnohem užší vztah s rodinou a přáteli. Je pro nás přirozené být v kontaktu mnohem více, takže když jsem večer došel domů, tak byl konečně čas zavolat lidem do Ghany. A to byl jeden z problémů, kterým jsme s Vlaďkou čelili. Já to tedy za problém nepovažoval, zatímco Vlaďka chtěla mít večerní čas určený pro naši rodinu. Pro mě to bylo těžké, protože večer byl jediný možný čas, kdy jsem mohl do Ghany volat, protože všichni byli doma z práce.
Vlaďka: Nanova neustálá potřeba být s někým v kontaktu byla asi největší překážkou našeho vztahu. Myslím si, že život s Afričanem je hrozná zkouška, buď si zvykneš na jeho styl nebo to vzdáš. My to bohužel po třech letech vzdali, a to jsme byli i zasnoubení a mluvili o adopci dítěte.
Co jsi tedy považovala za největší problem ve vašem vztahu?
Vlaďka: Právě ten Nanův neustálý kontakt s kamarádkama, sousedkama, bývalkami nebo kolegyněmi. Navíc je osloval slovíčky jako “darling”, “dear” nebo “sweetheart” (česky ve smyslu milá, zlato, drahá), což mi hrozně vadilo a žárlila jsem, asi i kvůli tomu, že moje angličtina byla slabá a víc jsem nerozuměla.
Nana: Tato oslovení jsou v Ghaně mezi přáteli naprosto normální, Vlaďka byla hrozně žárlivá, a vznikaly tak problémy tam, kde žádné problémy vůbec nebyly. (Poznámka autorky: ano, tato slovíčka se v Africe běžně používají, jak mezi mužem a ženou, tak i mezi dvěma ženami, většinou opravdu nic neznamenají a je to jen běžné oslovení, na které jsou tu lidé zvyklí a nejpřikládají jim žádný význam)
Vlaďka: Možná kdybysme jeli do Ghany a já poznala jeho přátele a kamarády, tak bych to chápala jinak. Bohužel jsme byli ale jen v Česku a já to prostě nezvládala. Nana je opravdu hrozně hodnej, je to muž, o kterého se v těžkých situacích můžete opřít, ale má také svůj styl a priority. Taky se třeba bál, že moje rodina bude chtít, abychom se rozešli, protože je černoch.
Nana: V Česku se cítím doma, když jsem na návštěvu u kamarádů nebo třeba u Vlaďčiny rodiny, jinak je to docela těžké. Češi opravdu nejsou nejpřátelštější, když nemluvíte česky. S Vladčinou rodinou jsem se ale spřátelil, i přes jazykovou bariéru.
Vlaďka: Ano, Nana byl s naší rodinou i na zábavě a byl to fajn večer. Nikdo s jeho barvou pleti problém neměl, jen jim trochu vadila jazyková bariéra, protože nikdo z naší rodiny neumí anglicky a čeština Nanovi moc nešla.
On neviděl jeho chyby a já ty svoje
Vlaďka: Nana byl první muž, který mě požádal o ruku. Byl to nejkrásnější okamžik v našem vztahu. Bohužel to, že jsme si často nerozuměli (kvůli jazyku) nebo že jsme se špatně pochopili, vedlo k tomu, že jsme se nakonec rozešli. On neviděl jeho chyby a já ty svoje. Zkoušeli jsme vztah i třikrát lepit, ale nevyšlo to. Já bohužel nebyla trpělivá, co se týče přizpůsobení jeho stylu, a nezvládla jsem ve vztahu pokračovat.
Nana: Vlaďka byla hrozně žárlivá. Navíc mě nebavilo spousta věcí, co chtěla Vlaďka dělat, jako to chození do přírody. Ale i nyní se občas vídáme, s Vlaďkou i její rodinou, a všechny považuju za své přátele.
Vlaďka: I přes všechny naše problémy můžu říct, že Nana je úžasný člověk a přeju mu, aby si našel rozumnou ženu, která ho bude chápat, narozdíl ode mě. Doufám, že bude mít velkou rodinu, protože má krásný vztah k dětem a bude úžasný táta.
Děkuji za rozhovor!
A vzkaz na závěr od Nany? Pokud se chystáte go Ghany, nebojte se. Je to bezpečná země s mnoha zajímavými historickými a přírodními památkami. Nejznámější je například hrad Elmina, nejvýznamnější centrum transatlantického obchodu s otroky. Máme také nádherné pláže a hodně národních parků, například les Kakum. Pokud přijedete, tak se nemusíte bát, že onemocníte a umřete, seženete úplně v klidu pitnou vodu, je tu elektřina či obchody, kde seženete cokoliv, co potřebujete. Vše ostatní je jen stereotyp o Africe, který není pravdivý.
Líbil se vám tento rozhovor? Napište dolů do komentářů nebo na Facebookové stránce. Předchozí díly seriálu Afričeši najdete pod článkem nebo v menu.
