Vítejte u šestého dílu seriálu Afričeši. Seriálu o tom, jak se žije Čechům v Africe a Afričanům v Česku. Afričeši vycházejí jednou měsíčně a mou vizí je mít tolik rozhovorů, kolik je států Afriky. Doufám, že vám seriál přiblíží běžnou, každodenní Afriku, a zároveň umožní se podívat na Česko očima lidí, kteří tu žijí, ale nenarodili se tu.
Šestý díl seriálu vás zavede na Madagaskar, kde v přístavním městě Toamasina už 23 let žije Rosie Beandapa pocházející z Ústecka. Jak se Rosie na Madagaskar dostala? Jaké bylo odcestovat na Madagakar v roce 1993, kdy o této zemi téměř nic nevěděla a internet byl v plenkách? To vše se dozvíte v březnovém dílu seriálu Afričeši.
Otevření českých hranic: malgašský ráj na zemi
Na Madagaskar jsem se dostala tak, že jsem následovala svého muže. Poznali jsme se v Čechách během studií, on zrovna končil, já začínala. Poprvé jsem na Madagaskar přijela v roce 1993, tedy krátce po otevření hranic, a samozřejmě mi připadalo, že je to ráj na zemi. Nakonec jsem se tam trvale vrátila až o čtyři roky později, protože jsem dokončovala studium a rozhodovala jsem se, zda se na Madagaskar opravdu chci odstěhovat. Výsledek mého rozhodnutí je asi jasný a od té doby tady žiji.
Začátek byl těžký, s mým mužem jsme se neviděli celé čtyři roky, navíc stěhování z Čech na Madagaskar byla totální změna, jiná kultura, jiné zvyky, jiný život.
Kromě zvykání na společný život s manželem (čtyři roky není opravdu krátká doba!) bylo těžké i to, že jsem pořádně neuměla francouzsky, a už vůbec ne malgašsky. Vypadalo to tak, že jsem trávila veškeré oslavy sama mezi spoustou lidí, kteří se vesele bavili. Navíc v devadesátých letech sociální sítě skoro neexistovaly, internet teprve začínal, takže jsem neměla téměř žádné spojení s mojí rodinou. To bylo dost těžké.
Lékárny, plantáže, cestovní agentura a výuka
O Madagaskaru jsem téměř nic nevěděla, snad jenom to, kde leží. Vůbec jsem toho nevěděla moc o Africe. Odstěhovala jsem se v době, kdy ještě tolik cizinců v ČR nebylo, tak jsem si ani nemohla vytvořit nějaký obrázek. Naprosto jsem nevěděla do čeho jdu.
Z počátku (a vlastně i doteď) mi k přežití na Madagaskaru hodně pomohla výchova, kterou mi rodiče dali. Byla jsem z vesnice, tak jsem věděla, jak život na vesnici chodí, uměla zavařovat, péct, starat se o zvířata. Navíc pocházím z katolické rodiny, myslím, že i katolická výchova mi hodně pomohla se adaptovat. Postupně jsem se doučila i francouzštinu a neustále se učím malgaštinu, což opravdu hodně pomáhá.
S manželem máme tři děti, Anička a Yannick už studují na výšce ve Francii, zatímco naše nejmladší, Klárka, bude letos maturovat a brzy odejde za studiem. Budeme si muset na život ve dvou, bez dětí. A co tu děláme? Máme dvě lékárny, které řídím, pak také vlastním cestovní agenturu Lemuria travel.
Manžel rád pěstuje a chová zvířata, a proto se stará o naše plantáže, kde máme všechno možné. Kokosy, manga, pomeranče, citrony, avokáda a nově i menší sad baobabů. Kromě toho všeho mám spousty dalších aktivit v sociálních oblastech a jsem členkou různých asociací a spolků. Kromě toho máme také bungalowy, kde nabízíme ubytování, a občas vyučuji cestovní ruch na místní vyšší odborné škole.
Civilizací nezkažené myšlení a ryzí život na venkově
Madagaskar je jedna z mála afrických zemí, kde nikdy nebyla válka, ale vůbec nepozoruji nějaký vývoj kupředu, co se týká životní úrovně obyčejných lidí (zatímco lidé, kteří zemi řídí jsou bohatší a bohatší). Za ty dvě desítky let, co tu jsem, se chování místních k cizincům změnilo k horšímu, pojí se to se stereotypem, že všichni cizinci jsou bohatí a je tu jistá závist, ze strany chudých Malgašů. Myslím si, že toto často rozdmýchává místní politika, která hraje hodně na city místních obyvatel a vede rétoriku, která viní cizince za špatnou situaci na Madagaskaru.
Já sama žiji hlavně mezi Malgachy, myslím, že mě osobně berou trochu jinak, protože můj manžel je Malgaš, ale hlavně proto, že se snažím mluvit malgašsky a učím se místní zvyky a tradice.
Současná situace a chudoba je velmi smutná, protože Malgaši jsou velmi mírumilovný národ, a hlavně na vesnicích ještě najdete civilizací nezkažené myšlení a tradiční pohostinnost, optimismus a úctu k návštěvníkům.
Nyní se to s dobou i internetem mění, ale stále najdete vesnice, kde si lidé žijí svým vlastním životem, řídí se sluncem a měsícem, radí se se svými šamany a vůbec na ně nemá vliv, kdo třeba na Madagaskaru vládne nebo co se zrovna v politice řeší, snad kromě ceny petroleje a cukru.
Životní priority a úcta k mrtvým
S čím tu bojujeme je stav zdravotnictví, které je v šíleném stavu, nic nejde bez úplatku, za služby se musí platit. Na soukromých klinikách je to o dost lepší, ale ty státní jsou opravdu ve špatném stavu. A taky jsme hodně daleko od Evropy, ty dlouhé lety už mě začínají zmáhat (smích).
Co je ale zase skvělé je to, že je tu život daleko pomalejší a klidnější. Často se tu říká mora mora, něco na způsob swahilské hakuna matata, což se dá přeložit jako pomalu, v klidu, nespěchat. Na druhou stranu je ale třeba si na to zvyknout, jinak tady nemůžete žít.
Já se za těch 23 let naučila určitému fatalismu, už se nenervuji tím, co nemohu ovlivnit. Naučila jsem se v klidu čekat, a hlavně jsem poznala, že k více méně šťastnému životu stačí opravdu málo. Tohle je jedna z lekcí ze života prostých vesničanů:
Jednou jsme se po cyklonu jeli podívat na to, jaké nám udělal škody. Naše bungalowy měly utrhané střechy, všude byly popadané kokosové palmy. Bylo to smutné, a to přitom máme dost peněz na opravy. Jak tak projíždíme vesničkami a vzájemně se s lidmi zdravíme, ptáme se, jak se mají (což je součástí malgašského pozdravu), tak jedna paní nám s širokým úsměvem na tváři odpovídá, že velmi dobře. Já přitom vidím, že jejich chatrč má střechu na zemi a je mi jasné, že rozhodně nemá peníze na opravu.
Tohle je pro mě příklad úžasné životní lekce o tom, co je vlastně pro život důležité a co ne. Další zvyklostí, kterou mám na Madagaskaru ráda je to, s jako úctou se chovají Malgaši k zemřelým. V Evropě to tak také dříve bylo, ale postupně se to vytratilo. Na Madagaskaru je tělo zemřelého, než se pohřbí, uloženo většinou doma, kde se sejde celá rodina a známí. Ti všichni jsou přítomní i několik dní a vy tak máte možnost si opravdu uvědomit, že ten člověk zemřel. Máte čas se s ním rozloučit a on není tak sám, je obklopen blízkými.
Přiznávám se, že jsem to za začátku viděla jako barbarství, protože se zemřelý nenechá v klidu, protože se hlasitě zpívá, debatuje o všem možném, hrají se karty nebo domino, pije se káva a alkohol. Čím déle tady žiji a čím více poznávám malgašskou kulturu, tak mi toto loučení přijde daleko humánnější než u nás v ČR. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale já to takto vnímám.
Nádherná příroda a elastický čas
Pokud plánujete cestu na Madagaskar, tak raději přijeďte hned (až pandemie dovolí), bojím se totiž, že pokud vypalování lesů bude pokračovat současným tempem, tak toho tady za několik let z té přírody moc nezbyde.
Také je potřeba počítat s tím, že tady nikdy nic nefunguje přesně tak, jak si to naplánujete a je potřeba mít obrovskou trpělivost a dobré nervy. Tady se totiž říká lera gasy nebo lera elastika (malgašský nebo elastický čas), čas je tady totiž opravdu natahovací nebo klidně můžeme říct, že se vlastně žádný čas nedodržuje (smích). Dodržování času by bylo i hlavním tipem, který bych dala Malgašům, kteří se chystají do Čech, protože tam se čas opravdu dodržuje.
A jak je to vlastně s tím mým jménem?
Protože Malgaši ani Francouzi nejsou schopní vyslovit mé české jméno, rozhodla jsem se používat jméno Rosie. Ujalo se to tak, že možná ani můj manžel neví, jak se doopravdy jmenuji (nee, to je legrace!). Ale vážně, málokdo opravdu ví, že mé skutečné jméno je Růžena 😊.
Rosie můžete kontaktovat na emailu lemuria.travel@hotmail.com nebo přes stránky její cestovní agentry Lemuria Travel.
Líbil se vám tento článek? Napište mi do komentářů nebo na mou Facebookovou stránku Zuzana Mukumayi: Normální Afrika a pestré vztahy.
