Samir (64) se narodil v tuniském Sfaxu a v roce 1978 se poprvé ocitl v Praze. Do Československa přijel po maturitě za studiem. O šest let později se vrátil domů, kde téměř třicet let působil jako učitel tělocviku a trenér házené. Jaká byla jeho cesta a proč se nakonec vrátil do Česka? Více v 11. dílu seriálu Afričeši.
Pocházím z početné rodiny jedenácti sourozenců a do začátku svého života jsem měl dvě velká štěstí. Prvním štěstím bylo to, že jsem se narodil v době osvobození Tuniské republiky, protože první republika vsadila na zdravotnictví i vzdělávání, obojí bylo zadarmo. Díky tomu se Tunisko vyšvihlo a spousta věcí se zlepšila. Druhým štěstím bylo to, že jsem měl rodiče, kteří chtěli, abych studoval. Vychodil jsem základku, odmaturoval a podařilo se mi získat stipendium v Československu. 5. října 1978 jsem se ocitl poprvé v Praze, kde jsem studoval fakultu tělesné výchovy a sportu na Karlově Univerzitě.
Nikdy neříkej nikdy
V Československu jsem se já a mí spolužáci z Tuniska ocitli jako novorozeňata. Bylo nám sice dvacet, ale cítili jsme se jako malá děcka ve škole. První rok v jazykové škole byl hodně těžký. Čeština je složitý jazyk, ale myslím si, že my Tunisané, máme obrovskou výhodu v tom, že máme nadání na jazyky. Já tehdy uměl francouzsky a arabsky, a doteď se lidé podivují, jaktože umím tak dobře česky.
Člověk byl daleko od rodiny, museli jsme se aklimatizovat na české zimy a zvyknout si na odlišné jídlo. Pamatuju si, jak nikdo z nás první dva roky vůbec nechtěl jíst knedlíky. Když jsem je poprvé ochutnal, tak ze mě vypadlo: „ale vždyť to je výborné!“. A to byl velký zlom. Poté šlo vše jednodušeji. Naučil jsem se, že nemáme nikdy říkat nikdy, protože člověk může na danou věc kdykoliv změnit názor. Je lepší být novým věcem otevřenější.
Vize lepšího Tuniska
O šest let později jsem dostudoval, a i přesto, že jsem měl různé nabídky jako profesionální trenér házené v Německu, Švédsku nebo ve Francii, tak jsem se vrátil domů do Tuniska. Měl jsem totiž misi. Když mi bylo patnáct či sedmnáct tak jsem se rozhodl, že nemůžu studovat v Tunisku. Chtěl jsem totiž, aby se tuniský vzdělávací systém změnil k lepšímu a neviděl jsem jinou cestu, než abych tuto změnu udělal já. A neznal jsem nikoho, kdo studoval tady a dokázal něco změnit. Proto jsem musel odejít na studium do zahraničí. Nyní jsem se tedy vrátil splnit mou misi.
Mé studium motivovalo to, že jsem chtěl něco dokázat doma, právě tam mě potřebovaly ty děti ve školách a děti pobíhající po ulicích bez možností, jak lépe trávit volný čas. Od svého návratu z Československa jsem třicet let působil jako učitel tělocviku na gymnáziu a trenér házené. Mladým Tunisanům, které potkávám v Česku, neustále říkám, že mají misi zlepšovat domov. Přivést své znalosti a zkušenosti do své vlastní země, vytvářet nová pracovní místa, přinášet nové způsoby řešení našich problémů.
Má mise byla po třiceti letech splněna. Dokázal jsem uplatnit poznatky ze studia v Československu i zkušenosti v házené z Francie. V Tunisku se nám podařilo vytvořit dvě tři generace mladých, kteří se dostali do národních týmů házené. Mám obrovskou radost, že i já mám svůj díl na velkém úspěchu Tuniska na Mistrovství světa v házené v roce 2005. Na domácí půdě jsme byli čtvrtí, porazili jsme Čechy i Rusy. Tento úspěch vystihuje mé motto „nic není zázrak, kdo chce, tak může.“
Do Česka jsme se původně vrátili pouze na tři roky
V Tunisku jsem se oženil, měl vlastní rodinu, věnoval se učitelství a trénování házené. Mé první manželství se bohužel rozpadlo a po nějaké době jsem se seznámil se svou současnou ženou, která pochází z Česka. Potkali jsme se v Tunisku, náš plán byl zůstat. Pak ale v letech 2010 a 2011 přišla tuniská krize a revoluce. Po složitém rozhodování jsme se rozhodli přechodně přestěhovat do Česka, i kvůli našim dětem. Z původně tří plánovaných let se jich stalo prozatím deset, protože situace se v Tunisku příliš nezlepšila a nebyla vhodná k návratu.
Návrat do České republiky po skoro třiceti letech po mém odjezdu ze studií nebyl nejjednodušší. Tentokrát jsem už ale uměl česky, pro cizince je to v Česku opravdu snazší, když umí jazyk. Lépe tak chápu různé výrazy, humor, dokážu také více číst mezi řádky. Sice to nebude nikdy domov jako je pro mě Tunisko, ale úžasné je to, že Češi jsou velmi přátelští. Když vás Češi poznají, jací jste v hloubi duše, tak vás přijmou jako člena rodiny. To mi hodně pomáhá k životu v České republice.
Doufal jsem, že budu moci nadále pracovat jako učitel tělocviku. Musel jsem však úplně změnit své pracovní dovednosti, naučit se informatiku a mým štěstím bylo to, že jsem uměl francouzsky, a proto jsem mohl nastoupit do IT firmy. V učitelství jsem nemohl pokračovat, byl prý nadbytek učitelů a málo žáků.
Stále se snažím pomáhat doma
Čas od času potkávám lidi, kteří toho ví velmi málo o Africe a myslí si, že tu nefunguje žádná ekonomika, umíráme hlady, a proto jsme v Evropě. Samozřejmě to tak není. Já jsem sice studoval v Československu, ale vrátil jsem se až po třiceti letech na důchod. Mladé Tunisany podporuji v tom, aby se naučili, co můžou a vrátili se domů, protože jejich pomoci je potřeba tam.
Tunisku se snažím pomáhat i nadále. Jednak pomáhám Tunisanům v Česku, většinou s češtinou a na úřadech. Od českých přátel se snažím získávat různé kontakty, zprostředkovávat různá setkání a výměnu vědomostí. S pár přáteli se snažím vymyslet, jak zazelenit Saharu a přispět k regionálnímu rozvoji a podpoře místních ekologických systémů. Nyní rozjíždíme projekt na jihu Tuniska, v oblasti trpící na sucha. Je velmi málo možností, jak tam udržet místní obyvatele, protože možnosti obživy jsou mizivé (na projekt sázení stromů na jihu Tuniska se můžete podívat zde). I proto bych do budoucna rád nastoupil na fakultu třetího věku a naučil se více o regionálním rozvoji a ekologii, a mohl tak pomáhat ještě více.
Líbil se Vám tento rozhovor? Můžete si přečíst i další ze seriálu Afričeši. Budu ráda, když mi dáte vědět, co vás zaujalo nebo překvapilo! Napište mi na mou Facebookovou stránku 🙂
