Lucie Štembírková (34) se do Rwandy dostala úplnou náhodou, nyní je tu vdaná, má šestiměsíčního syna a vlastní firmu. Jaké jsou výhody a nevýhody života ve Rwandě? Co mají Češi a Rwanďani společného? Více v devátém díle seriálu Afričeši.
Afričeši jsou seriál o tom, jak se žije Čechům v Africe a Afričanům v Česku. Jeho cílem je vám přiblížit běžnou, každodenní, normální Afriku, a zároveň umožnit se podívat na Česko očima lidí z Afriky, kteří v České republice žijí.
Řekla jsem si, že je třeba někam vycestovat
Původně pocházím z Ostravy, kterou jsem ale velmi rychle opustila. Ve 14 letech jsem se rozhodla, že se začnu učit jazyky a v 16 jsem odjela studovat do Francie. Původně to bylo na tři roky, ale nakonec jsem tam zůstala patnáct let. Vystudovala jsem gymnázium, vysokou školu a pak začala pracovat u jedné z velkých poradenských firem zaměřujících se na finance a business. Po osmi letech v této firmě jsem chtěla změnu, tak jsem dala výpověď a pomáhala v různých neziskovkách, včetně Červeného kříže.
Nadešel okamžik, kdy jsem neměla práci, partnera a ani žádné extra velké závazky, které by mě v Paříži držely. Afrika mě vždycky lákala, měla jsem představu takového toho divokého kontinentu, kde je všechno úplně jinak než v Evropě, kde se vše teprve rozvíjí a tím pádem je vše možné. Na základě této dost naivní představy jsem se rozhodla, že se tam přestěhuju. Začala jsem hledat neplacenou stáž a mezi možnostmi různými možnostmi jako Sierra Leone nebo Togo zvítězila Rwanda. Rwanda mi přišla jako ideální země pro nezkušenou Evropanku, protože je bezpečná a přívětivá k cizincům, navíc jsem měla pracovat v inkubátoru pro start-upy, což bylo dost blízko mé francouzské práci, jen s tím rozdílem, že bych nyní pomáhala malým firmám.
Týden po příjezdu jsem potkala svého manžela
Stáž jsem přijala a zakrátko do Rwandy odjela. A hned první týden jsem potkala svého nynějšího manžela. Po třech letech života ve Rwandě pokračuji v poskytování poradenství pro firmy, většinou děláme strategické nebo podnikatelské plány. Před mateřskou jsem pracovala pro americkou firmu, po mateřské jsem nastoupila do rwandské firmy.
Kromě toho se také věnuji knižnímu projektu, kdy jsem zorganizovala publikaci osobních knih pro děti v místním vydavatelství Imagine We Rwanda. Koncept knížek, kde vaše dítě figuruje jako hlavní postava, jsem přinesla do Rwandy z Evropy a prozatím jsme vytvořili jednu knihu Tanec v Akageře (Akagera je rwandský národní park). Knížka je dostupná ve všech třech oficiálních jazycích Rwandy – angličtině, francouzštině a rwandštině, a můžete si tam dosadit jméno svého dítěte.
Na začátku bylo vše jednoduché
První rok ve Rwandě byl opravdu jednoduchý, protože člověk do všeho úplně nevidí a říká si, že Rwanda je super země. A ona je opravdu skvělá země, ale když po nějaké době člověk nahlédne do spodu karet, tak uvidí spoustu věcí, které tak skvělé nejsou. Do dneška mě například irituje, že vám třeba nikdo pořádně nedokáže říct, jak odvádět daně. A protože jsem si tu založila firmu, tak s tím mám hodně negativních zkušeností. Nebo mi vadí, když jsou v restauracích pomalí, vlastně mi chybí dostatek dobrých restaurací a jídla. Ale to je asi i tím, že jsem žila léta ve Francii, kde je v tomto úplně jiný standard. Jídlo tu zkrátka slouží k zaplnění žaludku, ne ke kulinářskému zážitku. Také tu nejsou k dostání věci, které v Česku považujeme za samozřejmost, třeba v celé zemi jsem nesehnala automatickou nosní odsávačku pro děti a pravidelně si z ČR vozím špunty do uší a podobné věci.
Na druhou stranu je na Rwandě skvělé to, že si tady člověk může dovolit větší byt, respektive dům a pomoc v domácnosti, kterou po narození syna oceňuji ještě více. Nedokážu si vůbec představit, jak bych měla malé miminko ve Francii a po třech měsících se vracela do práce, nebo i v Česku a tam naopak byla na dlouhé rodičovské a vypadla z pracovního procesu. Tady můžu mít celý den chůvu, a navíc nyní pracuji z domů, takže mám neustálý přehled o tom, co se děje. Navíc můžu bez problémů pokračovat v kojení a nemusím mít pocit, že musím zvládat vše – postarat se o dítě, uvařit, uklidit, a ještě do toho pracovat.
Nikdo nezpívá a netančí na ulicích
Na tom, že Afričané chodí všude pozdě asi trochu pravdy. Můj muž na naše první rande dorazil o dvě hodiny později. Ale třeba domněnka, že jsou tu lidé hluční a neustále tančí a zpívají, je nepravdivá. Rwanďani jsou v tomto dost jiní, jsou velmi uzavření a docela dlouho trvá, než se otevřou natolik, abyste je mohli považovat za přátele. Rozhodně tu nikdo netančí a nezpívá na ulicích, hudba je dokonce na ulicích zakázána (stejně tak jako jídlo a pití). Právě tu uzavřenost mají podle mého názoru Rwanďané společnou s Čechy.
Je možné, že uzavřenost je způsobená i genocidou. Duben je měsíc, kdy to všechno začalo, tak si to právě před dvěma měsíci celá země připomínala. Od genocidy uplynulo už 27 let a Rwanda se změnila k nepoznání. Z jedné z nejchudších zemí, kde bylo v podstatě vše zničeno se stalo „Švýcarsko Afriky“, kde je jedno z nejpřátelštějších business prostředí v Africe, nízká úroveň korupce. Navíc je tu bezpečno a politika je stabilní. Může to být třeba i díky tomu, že tu nejsou žádné nerosty a vyvstala nutnost přitáhnout peníze jinak – například turismem pro bohaté. Bohužel s koronou se vše zastavilo a Rwanda je nyní závislejší na mezinárodní podpoře více než kdy dříve.
Nebetyčné rozdíly Afriky
Afrika je obrovský a velmi rozmanitý kontinent. Přirozeně jsou tu proto velké rozdíly. Například třeba mezi Rwandou a Nigérií je opravdu neskutečný rozdíl. Co se týče lidí, bezpečnosti, business prostředí nebo i kultury. Proto je dobré si uvědomit, že se nedá generalizovat a ne všude v „Africe“ jsou chudí lidé, korupce nebo hladové děti. Rozdíly jsou patrné i v regionu a mezi sousedními zeměmi. Rwanda je třeba úplně jiná než sousední Uganda, a to i přesto, že část populace v Ugandě mluví rwandsky (a naopak). Proto bych byla ráda, kdyby lidi méně zobecňovali. Bohužel povědomí o jednotlivých afrických zemích je v ČR stále velice malé.
A které rwandské věci jsem začlenila do svého života? Plánuju se naučit nosit svého syna na zádech v šátku, zatím to tak dělá jen chůva, ale jde vidět, že je to pro něj pohodlné a spí tak déle. Také ráda piju zázvorový čaj s citronem a medem, který mi pak velmi chybí při návštěvách v Česku. Také je skvělý rwandský polední bufet skládající se z brambor, banánů, rýže, špenátu a kuřete, který stojí zhruba stovku a je skoro ve všech restauracích, je to rychlé a levné řešení oběda.
Pokud se do Rwandy chystáte, tak určitě doporučuji. Rwanďané jsou příjemní, dá se tu sehnat práce, je tu pěkně, čisto, teplo a levně. Naše česká komunita tu zatím čítá jen tři lidi, tak se určitě ozvěte a my vás rádi přivítáme.
Skoro mě paní nalákala, abych se do Rwandy odstěhovala 😁