Po deseti letech v Africe vím, že úchvatná zvířata na pozadí široké pláně se sněhovými vrcholky Kilimandžára nejsou to jediné, co Afrika nabízí. Postupem času mě začala fascinovat místa, které běžný turista neuvidí. Jedním takovým místem je Barotseland v západní Zambii, kde jsem žila skoro dva roky.
O Barotselandu jsem mluvila již dříve, kdy jsem ho zařadila mezi šest skrytých krás Zambie. Nyní se na Barotseland zaměřím více a doufám, že vás k jeho návštěvě nalákám nebo alespoň umožním imaginární výlet do této krajiny při čtení článku.
Článek o království Barotseland jsem původně napsala pro časopis Sedmá Generace, kde si ho můžete přečíst v plném znění. Pro vás nyní sdílím kratší verzi článku o tomto fascinujícím místě.
Taková jiná Zambie
Barotseland se nachází v západní provincii Zambie, částečně sahá i do provincie jižní a celkem zabírá území zhruba odpovídající Česku a Slovensku dohromady. Hlavní město Barotselandu a západní provincie, Mongu, leží 600 kilometrů od hlavního města Zambie, Lusaky, zhruba deset až dvanáct hodin rozdrkocané cesty. Barotseland v roce 2012 vyhlásil nezávislost na Zambii a usiluje o svůj vlastní stát. Barotseland je navíc unikátní z hlediska přírodního, kulturního a politického, i proto se ho nyní Světový fond na ochranu přírody snaží zařadit na seznam světového dědictví UNESCO.
Mongu jsem poprvé navštívila v roce 2015. Tehdy bych ho charakterizovala třemi slovy: písek, kešu a nádherná dálnice (tedy nová, asfaltová a bez děr) přes údolní nivu Zambezi. Podruhé jsem do Mongu cestovala v roce 2016, a to s neutuchajícím nadšením navštívit národní park Liuwa. Potřetí jsem se do Mongu rovnou nastěhovala a pracovala tam dva roky. Teprve tehdy jsem měla možnost pořádně nahlédnout do zákulisí Barotselandu: do života jeho lidu Lozi, politického a kulturního dění.
Zambezi: alfa a omega Barotselandu
Srdcem Barotselandu je mocná řeka Zambezi, která pramení na severozápadě Zambie a teče přes Viktoriiny vodopády až do Mozambiku a Indického oceánu. Zambezi každoročně zaplavuje údolní nivy, což unikátně ovlivnilo místní způsob života, včetně kulturních tradic i politického systému. V období dešťů představuje niva Zambezi jedinečný systém vyvýšených ostrůvků s domky a zahrádkami, rýžových polí a kanálů sloužících k dopravě. V období sucha se zde vesměs pase dobytek a lidé pokračují ve svých běžných životech, kdy většinou spoléhají na dobytek, zemědělství nebo lov ryb.
Ještě před šesti lety se lidé přes pláň Zambezi dopravovali po nevyasfaltovaných cestách či loděmi. Nyní tento úsek přetíná čtyřiatřicetikilometrová dálnice s rekordními dvaceti šesti mosty, často zmiňovaná jako nejkrásnější vodní dálnice či nejdražší silnice v Africe. V každém případě byla rozhodně nejdražší v Zambii a představuje šokující kontrast k místní chudobě. Západní provincie je totiž druhou nejchudší provincií v Zambii, často vévodící negativním statistikám, uvádějícím například míru podvýživy, počet nemocných HIV/AIDS či přístup ke vzdělání.
Kde zpívají raci (a pakoňi)
Přírodní bohatství Barotselandu je opravdu dech beroucí a nachází i zde národní park Liuwa. Tady můžeme být svědky druhé nejpočetnější migrace pakoňů v Africe, hned po slavných parcích Serengeti a Masai Mara v Tanzánii a Keni. Většina turistů v Zambii rychle obletí Viktoriiny vodopády a safari v Jižní Luangwě na východě země, sem se dostanou již jen ti „hardcore“ cestovatelé.
Park Liuwa, stejně jako město Mongu a většina Barotselandu, leží na písčitých půdách, které sem sahají až z pouště Kalahari. I proto se v centru města brodíte pískem a všechny boty se po pár měsících zničí. Zemědělství není úplná procházka zahradou, dobře tu roste snad jen kasava, kešu a mango. Ale zpátky k národnímu parku.
Já měla bohužel v Liuwě smůlu, a to jsem tam byla dvakrát. Poté, co jsem zklamaná viděla pouhé tři pakoně a dvě hyeny namísto očekávaných tisícovek pakoňů jako ve lvím králi (což bylo pravděpodobně umocněno tím, že jsme se rozhodli cestovat bez průvodce, kteří znají jejich pohyby na každodenní bázi), jsem si uvědomila, že krása Liuwy, a potažmo celé údolní nivy Zambezi nespočívá pouze v množství divokých zvířat, ale i v nádherných ekosystémech. Krajina je tu opravdu nádherná. A ano, trochu přeháním, těch pakoňů bylo o něco více, a z hyen jsem byla nadšená. Jsou opravdu nádherné!
Litunga, Kuomboka a Makishi
Hádejte, co je to Litunga, Kuomboka nebo Makishi? Na začátku jsem zmínila touhu obyvatel Barotselandu, takzvaných Lozi, získat nezávislost na Zambii. Mohu potvrdit, že Barotseland je opravdu jiný než zbytek Zambie. Těžko se to vysvětluje, jde spíše o pocit. Po celé Zambii doposud funguje systém tradičních vůdců (chiefs), ovšem v Barotselandu je tento systém mnohem uznávanější a tradičnější a má silné kořeny. Tradiční vůdci (zde se jim říká induna) nad sebou mají Litungu, krále, který má zásadní slovo v Barotselandu.
Litunga sídlí ve dvou rezidencích. První z paláců se nachází ve vesnici Lealui v nivě Zambezi a druhý ve městě Limulunga na náhorní plošině. Tyto dva paláce hrají hlavní roli v ceremoniálu Kuomboka, který vždy přiláká tisíce návštěvníků z celé západní provincie i zbytku Zambie. Kuomboka se odehrává po období dešťů (květen až červen), kdy je barotská pláň zaplavena. Tehdy se král s rodinou a společníky oficiálně stěhuje z Lealui do svého druhého paláce mimo záplavové území. Loď Litungy zdobí obrovská replika slona, který je znakem lidu Lozi a najdete ho i na vlajce Barotselandu. Rituál trvá celý den, tvoří ho několik hodin cesty po vodě a všichni návštěvníci ho bedlivě sledují.
I jiné tradice jsou tu opravdu živé, o čemž se lze přesvědčit hlavně při návštěvách a pozdravech. Pokud jdete navštívit indunu či samotného Litungu, musíte se bedlivě držet tradičního způsobu pozdravu, při němž se klečí a tleská dlaněmi. Ženy na sobě musí mít africkou látku chitenge a ideálně byste neměli přijít s prázdnou, ale s čerstvým chlebem, arašídovým máslem či čajem. Když odcházíte, nesmíte se otočit zády. A samozřejmě se nevyhnete opětovnému klekání a tleskání.
V Barotselandu nežijí jen Lozi, ale také mnoho dalších kmenů, jako například Bunda, z jejichž tradic pochází Makishi. Makishi symbolizují duchy ze záhrobí a mohu potvrdit, že jsou opravdu děsiví. Obcházejí vesnice, kde tancují, bojují a straší děti, obvykle mají v rukou nůž, motyku či klacek. Jednou jsme jich při návratu z vesnic, kde jsem pracovala, několik potkali. Myslím, že se celá vesnice bavila, když se za mnou jeden z nich rozběhl s motykou v ruce a já jsem před ním s křikem utekla. Jejich kostýmy a masky jsou nádherné, a hlavně představují jednu z mála „tradičních“ věcí, se kterou se tu na venkově můžete s trochou štěstí potkat.
Zajímavé jsou také rituály pro dívky, které se stávají ženami. Poznáte je podle množství barevných chitenge, rozvěšených a vlajících jako vlajky po stromech, šňůrách na prádlo nebo a vztyčených kůlech v dané domácnosti. Lozi si tento rituál velmi chrání, a to jak před cizinci, tak i jinými zambijskými kmeny, a proto mám i po dvou letech v regionu jen mlhavé představy, co se zde během tohoto rituálu děje.
České stopy na západě Zambie
Na závěr bych zmínila, že bez zajímavosti nejsou ani české stopy v Mongu a Barotselandu. V 19. století tudy cestoval Emil Holub, a dokonce se setkal s tehdejším Litungou. Holub byl také autorem první mapy Viktoriiných vodopádů a ve městě Livingstone má před muzeem bustu. Zambie, a hlavně západní provincie, je cílovou oblastí české rozvojové spolupráce, takže ve městě Mongu najdete několik českých neziskových organizací. Ale tím česká přítomnost nekončí.
Pokud se do Mongu dostanete, nebuďte překvapení, když vám někdo skočí česky nebo slovensky do řeči. Za socialismu mnoho Zambijců získalo stipendia na československých univerzitách a stipendijní programy pokračují dodnes. Pokud se někdy pojedete do Zambie podívat, těch deset hodin autobusem či autem z Lusaky za to rozhodně stojí. Uvidíte jiný kus Zambie, tradiční a autentický.
