Jak se žije v uprchlickém táboře? (1. část)

Na vaše přání jsem se dala do sepisování článku o mém životě v uprchlikém táboře. Vždycky na toto období vzpomínám s láskou a jsem hrozně vděčná, že jsem to mohla zažít, i když to nebylo mnohdy jednoduché. K mému překvapení jsem téměř v jednom tahu napsala devět stránek! Asi proto, že tento zážitek byl velmi intenzivní a jedinečný. Abych vás nezahltila, rozhodla jsem se článek rozdělit na tři části. Tady je ta první, doufám, že se vám bude líbit.

Začátky plné překvapení

Před šesti lety jsem o Zambii věděla pouze to, že tam jsou Viktoriiny vodopády, a že při jejich návštěvě moji kamarádku pokousal pavián. Tehdy jsem pracovala v Ugandě a hledala novou práci, protože jsem vycítila, že je potřeba změny. Jako člověk z rozvojového sektoru jsem tehdy byla nadšená z možných nových zemí, kam bych se mohla přestěhovat. Dělala jsem pracovní pohovory s několika organizacemi a bylo možné, že skončím v Uzbekistánu, Libanonu nebo Zambii.

Můj první pohled na Zambii s typickými pšeničnými poli

Asi jste si domysleli, jak to dopadlo. Pamatuji si, jak jsem si po prvním pracovním pohovoru hledala na mapě dva uprchlické tábory v Zambii, kde jejich projektové koordinátorky budou působit. Jednu už měli na místě, druhou teprve hledali. Po druhém pohovoru bylo rozhodnuto, že to budu já, kdo povede projekt v uprchlickém táboře Meheba na severozápadě Zambie.

Z Ugandy jsem během měsíce odjela zpátky do Česka, zastavila se vyřídit pár věcí v pražské kanceláři a 14. srpna 2014 jsem odletěla do Lusaky. Bylo mi 26 roků. Den po příletu jsme s mou šéfovou vyrazily autobusem směrem Solwezi, což bylo nejbližší město u uprchlického tábora, kam se dalo dojet autobusem. Autobus vyjížděl v 5 hodin ráno a do Solwezi jsme dorazily asi ve 4 nebo 5 hodin večer.  Z cesty si pamatuju prach a keře u cesty, které mi za měsíce a roky budou intimně blízké a budou jednou z věcí, které pro mě symbolizují Zambii.  V Solwezi jsme přespaly a den potom vyrazily na hodinu a půl dlouhou cestu do uprchlického tábora. A v tom okamžiku všechno začalo.

Hlavní cesta v Mehebě, zde se nacházely kanceláře a trh, včetně mého ubytování

Zambie byla vždycky k uprchlíkům přívětivá, a v současné době hostí přes devadesát tisíc uprchlíků (včetně bývalých uprchlíků a žadatelů o azyl). Uprchlický tábor Meheba byl založen v roce 1971 a hostil zejména uprchlíky z Angoly, kde v roce 1975 vypukla občanská válka, která trvala až do roku 2002. Kromě bývalých Angolských v Mehebě žijí i Rwanďané a Konžané. Rwanďané se do Zambie dostali v devadesátých letech, když prchali ze Rwandy během genocidy v roce 1994. Uprchlíci z Konga prchali, a bohužel stále prchají díky nestabilní situaci v Kongu a násilí ze strany mnoha ozbrojených skupin. V Mehebě je i menší množství uprchlíků ze Somálska, Ugandy nebo Burundi.

Dvůr jednoho z domků uprchlíků, vlevo vidíte kurník a vpravo chlívek pro kozy

V Mehebě jsem měla na starosti projekt, který podporoval bývalé angolské uprchlíky a chudé Zambijce žijící v táboře. Spolu se dvěma zambijskými kolegy jsme měli na starost vzdělávací program na učilištích pro mladé. Dospělé jsme podporovali skrze podnikatelská školení a start-upy. Hned po mém příjezdu jsme se vrhli na pohovory s mladými lidmi, kteří se chtěli dostat do vzdělávacího programu.

Další z domečků poblíž hlavní cesty

Všechno pro mě bylo nové, a když po třech dnech má vedoucí odjela, zůstala jsem sama. A to zrovna přijel na návštěvu tábora vysoký komisař úřadu OSN pro uprchlíky přímo z Ženevy. Musela jsem zpátky do Solwezi na důležitou schůzku, kde byl komisař, všechny neziskové organizace působící v táboře, zambijská vláda i místní náčelníci. Málem se mi zastavilo srdce, když mi jedna kolegyně z OSN řekla, že budu muset představit naši organizaci přede všemi do mikrofonu. Jako vážně, po týdnu v Zambii mám mluvit před nejvyšším představeným úřadu OSN pro uprchlíky a místními náčelníky v tradičních oděvech??? No, když se musí, tak se musí, vše se zvládlo, a dokonce jsem komisařovi u kávy dokázala říct pár vět o našich aktivitách v táboře.

Práce s uprchlíky

Myslím si, že jsem měla obrovské štěstí pracovat s uprchlíky, protože jsem měla příležitost s nimi pracovat a trochu je poznat. Dozvědět se o jejich životech, rodinách, přáních a snech o budoucnosti. Mou oblíbenou částí projektu, který jsem vedla, byl učňovský program pro mladé. Za dobu, kdy jsem v Mehebě pracovala, mi pod rukama prošly tři turnusy studentů a zejména ten první jsem si zamilovala, protože jsem s nimi byla od začátku do konce. Vybírala jsem je do programu, pak s nimi byla na úvodních školeních a měla je na starost, když odjeli na šest měsíců do města Solwezi, kde studovali na dvou učilištích. Každých čtrnáct dní jsem je navštívila, zjistila jsem, jak se věcí mají, co jde dobře, co nejde dobře, co je trápí.

Jedno ze dvou učilišť v Solwezi, kde naši studenti chodili na kurzy

Po skončení výuky si pak naši studenti prošli podnikatelskými kurzy a šli na praxe do soukromých podniků nebo si otevřeli vlastní podnikání. Když měli v Mehebě promoci z programu, tak jsem u mého závěrečného proslovu měla co dělat, abych nebrečela. Doteď mi někteří občas napíšou přes Facebook a měla jsem i štěstí, že jsem pár z nich potkala po třech letech, kdy jsem se do Meheby vrátila. Možná se divíte, proč nezmiňuji jejich jména nebo sem nedávám fotky. Je to kvůli tomu, že se na uprchlíky vztahuje speciální ochrana a bez jejich psaného souhlasu se nesmí jejich fotky či příběhy publikovat.

Jeden z hotelů, kam naši studenti chodili na praxi

Z prvního turnusu si pamatuju většinu mých studentů a studentek. Mladého Angolana, který studoval na tesaře. Byl ohromně chytrý a chtěl se stát učitelem. Studium tesařství pro něj bylo jedinou možností, jak po jeho ukončení získat práci a vydělat si na školné pro učitelské studium. Jednu slečnu, která se jako jediná z dívek rozhodla studovat obrábění kovů a byla lepší, než většina mladíků. Její sestra, která jí byla hrozně podobná, zase studovala na kuchařku a servírku a jednou jsem ji potkala na praxi v mé oblíbené indické restauraci v Solwezi. Jeden z mých nejmladších studentů, oficiálně sice Angolan, ale narodil se a celý život žil v Mehebě, na začátku programu neuměl téměř anglicky, po šesti měsících jsem si uvědomila, že s ním vedu rozhovor v plynulé angličtině.

Mé bydlení v táboře

V Mehebě jsem bydlela v jednom pokojíčku malé ubytovny, kterou jsem sdílela s dalšími lidmi, kteří v táboře pracovali. Elektřina byla jen pár hodin večer (a to když byl benzín do generátoru). Zamykat se moc nedalo, a když bylo v Mehebě hodně návštěvníků, tak mi do pokoje přibyl někdo další, což bylo opravdu nepříjemné, protože jsem chtěla alespoň trochu soukromí. Další dva pokoje na ubytovně byly pro muže. Kuchyň a obývák jsme všichni sdíleli, většinou se vařilo na uhlí před domkem, kde na nás nabíhaly solifugy, něco mezi pavoukem a štírem, tak dva centimetry velké. Jejich velká kusadla jsou docela děsivá, ale naštěstí nejsou jedovaté, jen jejich kousnutí je prý něco, co nechcete zažít. Většinou po zadupání utekly zpátky do svých skrýší, lákalo je totiž světlo z žhavých uhlíků.

Vaření na dřevěném uhlí, sójové kousky se zeleninou

Vaření na uhlí je jedna z mála zambijských věcí, ve kterých se stále odmítám přizpůsobit. Jednak proto, že rozpálení uhlíků je pro mě zdlouhavá akce, hodně práce a v neposlední řadě i to, že spousta stromů v Zambii je pokácena pro výrobu uhlí, které je pak prodáváno relativně levně bez ohledu na jeho vysokou environmentální hodnotu. Doma teď naštěstí máme elektrický a plynový vařič, takže to není potřeba. Na ubytovně byla naštěstí zavedená voda, takže jsem se mohla osprchovat, ale jen studenou vodou. Za léta v Africe jsem totiž zjistila, že nemít vodu je horší než nemít elektřinu. I když pořádná teplá sprcha mi samozřejmě hrozně chyběla.

Kamarádi a život

Postupem času jsem se v Mehebě začala zabydlovat a seznamovat s kolegy. Po dvou týdnech jsem měla obrovské štěstí a potkala dva své budoucí největší kamarády, kteří také pracovali s uprchlíky. Nejdříve jsem potkala Coreyho, který mě hned pozval na oslavu narozenin jeho kolegyně do Solwezi. Tam jsem potkala i Zacka, který přijel do Zambie asi týden po mně. Doteď melancholicky vzpomínám na ty doby, kdy jsme všichni nakupovali v místním přecpaném supermarketu Shoprite, šli pěšky do hotelu po zaprášené cestě s kvetoucími jakarandami a společně vařili večeři.

Cesta do hotelu ve městě Solwezi

Corey po pár týdnech odjel, protože jeho práce skončila, Zack naštěstí zůstal na celý rok. Za těch deset měsíců, které jsme spolu v Mehebě a Solwezi strávili, jsme měli nespočet společných snídaní (typicky šest míchaných vajec s rajčaty a česnekem, avokádo, chleba a minimálně dva hrnky kafe) a Zack byl můj nejlepší kamarád v Solwezi. Tyto snídaně a víkendy pro mě byly opravdovým luxusem, protože já na rozdíl od Zacka bydlela přímo v Mehebě, kde jsem většinu času byla sama, a do Solwezi jsem se dostala občas jen na víkend, když jsem tam měla nějakou práci v pátek nebo v pondělí.

Víkend u přehrady poblíž Solwezi

Život v Mehebě byl osamělý, i když jsem kolem sebe měla stále lidi. Kolegy, mé studenty, ostatní uprchlíky. V táboře jsem byla jediná běloška (představte si území velké jako celý okres Kroměříž nebo Prostějov, na kterém žije něco málo přes dvacet tisíc lidí). V kancelářích byla elektřina z generátoru, ale občas se stalo, že došel benzín, takže práce skončila ve čtvrtek a čekalo se do pondělka na další příděl benzínu. Internet byl šíleně pomalý a tehdy jsem neměla ani chytrý telefon, jen obyčejnou starou Nokii. Čas od času se stalo, že vypadla i telefonní síť, a to třeba i na několik dní, takže nebylo možné ani nikomu zavolat. Společností mi byla příroda a nádherné západy slunce.

Speciální vánoční snídaně v Solwezi, americké palačinky s vajíčky a marmeládou P.S. cigarety nejsou moje! 🙂

A co jsem tedy dělala? Přes týden to byla většinou práce, a večer zabralo vaření. Přes víkend (kdy téměř nikdy nebyla elektřina) jsem vařila na uhlí, četla si nebo chodila na procházky do buše. V Mehebě jsem se vždycky cítila bezpečně, ať už na ubytovně nebo při mých toulkách buší. Příroda v Zambii je nádherná, takže jsem si tyhle procházky patřičně užila a obdivovala krásnou zambijskou flóru. Divoká zvířata naštěstí v Mehebě nejsou, potkáte možná jen psa, kozu či kuřata. Teda s jednou výjimkou, hadů. Já měla většinou štěstí, a žádné nepotkala. O mém jediném setkání s hadem vám povím až ve třetí části článku.

Výhled na Mehebu z termitiště poblíž ubytovny (v období sucha)

V druhé části mého vyprávění o Mehebě se dozvíte o mém prvním kamarádovi či cestách s batohem na zádech do Solwezi. Také napíšu o tom, co jsem jedla, jak už jsem to nemohla na ubytovně vydržet a zařídila si nový domeček.

Mezitím mi napište tady nebo na Facebooku, co vás nejvíc překvapilo nebo jak si myslíte, že byste to zvládli vy? Co by pro vás bylo nejtěžší a co byste naopak zvládli levou zadní. A pokud je něco, co si opravdu přejete vědět, napište mi, ať se o tom můžu rozpovídat v druhé části.