Druhá část povídání o mém životě v uprchlickém táboře je tady. V první části jsem psala o tom, jak to všechno začalo, o mé práci s uprchlíky a každodenním životě. Pokud jste ještě nečetli, koukněte se tady. A co přinese část druhá? O důležitosti přátel, o mých cestách stopem do města se snahou uniknout samotě a hlavně o jídle.
Kamarádi jsou základ
Co se kamarádů týče, tak to jsem měla opravdu štěstí. Můj první kamarád, který žil přímo v Mehebě, byl kolega ze zambijské firmy, která v Mehebě opravovala cesty. Obert, neboli Obi, byl často mojí záchranou, když mi ze Solwezi dovezl nějaké dobré jídlo z fastfoodu (moje oblíbená byla shawarma, takový wrap s vajíčky, zeleninou a česnekovou omáčkou na libanonský způsob) a pivko. Na rozdíl ode mě měl Obi auto, tak do Solwezi jezdil častěji a občas jsme si vyjeli do Indické restaurace asi 40 minut od tábora, což byl vždycky zážitek.
A když už jsme byli oba v táboře, tak jsme společně vařili nebo si dali večer pár piv a povídali si o všem možném. Obi byl vlastně můj první zambijský (a vlastně i africký) kamarád a musím říct, že i díky němu jsem přežila občas šílenou samotu a nudu. Zambii jsem si zamilovala i proto, že Zambijci jsou velmi přátelští a přístupní, a bylo zde mnohem jednodušší najít kamarády, než třeba v Ugandě, kde jsem žila předtím.
Stopem do města uniknout nudě
Nuda a samota v táboře byla místy opravdu velká. V Mehebě jsem totiž musela spoléhat na auta kolegů kdykoliv, kdy jsem potřebovala jet do Solwezi, ať už pracovně nebo pro zábavu. Auta většinou jezdila ke konci týdne a vracela se v pondělí, ale ne vždycky. To jsem pak zůstala v táboře i přes víkend, myslím, že více než dva víkendy po sobě v Mehebě jsem nezvládla. Když hrozil třetí víkend v Mehebě a já opravdu chtěla vypadnout do města, tak jsem si sbalila batoh a vydala se pěšky k hlavní cestě do Solwezi. Myslím, že tato cesta byla tak 15 nebo 20 kilometrů, pěšky trvala tři hodiny chůze. Když jsem dorazila na hlavní cestu, začala jsem stopovat.
Z hlavní cesty do Solwezi to bylo hodinu normálním autem, hodinu a půl malými taxíky, které po cestě zastavují a nabírají lidi. K tomu ne úplně lehký batoh na zádech, vedro (nebo naopak déšť) a čekání na stop. Nebyla to zrovna procházka růžovým sadem, ale vidina společnosti, supermarketu s čokoládou, sýrem a ovocem a naší oblíbené kavárny Wimpy s cappuccinem a vegetariánským hamburgrem to překonala. Wimpy byla má první zastávka v Solwezi: kafe, milkshake a jídlo.
Vše je o jídle
Asi si říkáte, proč stále mluvím o jídle. Nejtěžší sice byla samota, sporadická elektřina a to, že jsem neměla k dispozici auto. Hned potom přišlo na řadu jídlo. Co jsem v Mehebě jedla, když jsme pořádně neměli elektřinu na elektrický sporák, vaření na uhlí mi nešlo a nakoupit se toho moc nedalo? Přes týden jsem na snídani měla vlažný čaj z termosky z předchozího večera a k tomu chleba s margarínem nebo arašídovým máslem, které je tu výborné a opravdu jen z arašídů. O víkendu jsem si někdy udělala vajíčka. Většinou jsem ale moc nesnídala a počkala si na instantní kávu Ricoffy smíchanou s čekankou (bohužel opravdová káva není mezi Zambijci úplným hitem), kterou jsem si mohla udělat v kanceláři, kde byla elektřina a rychlovarná konvice.
Takže je vám asi jasné, že v deset nebo jedenáct ráno už mi kručelo hladem v břiše. Občas jsem si na pár minut vzdálený trh zaběhla koupit smaženky ze sladkého těsta, které jsou moc dobré (a mastné), hlavně když jsou čerstvé, nebo pár malých banánů. Většinou jsem ale čekala až do oběda. Na oběd jsem se vracela na ubytovnu, kde jsem dojedla studené zbytky z večeře, protože jsem s cílem efektivnosti při večeři vařila dvě porce s tím, že jednu budu mít na oběd, nebo rajčatový salát.
A večeře? Většinou těstoviny nebo rýže se sójovým masem nebo instantní nudle. Byla jsem prostě trochu beznadějná, a to z několika důvodů. Na trhu toho moc nebylo, do Solwezi jsem autem nejezdila moc často, abych si dovezla zásoby, a díky mé povaze minimálního nakupování a fenoménu prázdné ledničky (stejně nebyl proud, takže lednička ztrácela smysl). Ledničku máme totiž doma bohužel napůl prázdnou doteď, i když žijeme ve městě a supermarket je pár minut cesty autem.
V Mehebě se daly sehnat jen základní potraviny jako rýže, sladké brambory nebo fazole. Olej, cukr a sůl. Ze zeleniny to byla většinou jen cibule a rajčata, občas dýně. Z ovoce ta odrůda malých banánků, a když jsem měla velké štěstí, tak jeden z obchodníků dovezl pár ananasů nebo avokádo. V období dešťů se daly sehnat různé typy hub, názvy bohužel neznám, ale měla jsem pro ně pracovní názvy: bedle, oranžové, slizké a ty, které chutnají jako maso. Taky se dala koupit Coca Cola, Fanta nebo Sprite (tyto nápoje jsou téměř všude v Africe, i v těch nejzapadlejších místech), občas i mé oblíbené pivo Mosi (většinou teplé). Z vín se prodávalo jedno sladké šumivé, v česku by odpovídalo asi tomu krabicovému, i když bylo v lahvi. Tehdy stávalo 17 kwacha za flašku, asi 34 korun. Ze začátku mého pobytu v Mehebě nebyla ani jedna místní restaurace, což se naštěstí po několika měsících změnilo a já se stala věrnou zákaznicí.
První epizoda mého života v Mehebě, kdy jsem žila na ubytovně a postupně se seznamovala, jak s Mehebou, tak i s lidmi, trvala asi půl roku. Po půl roce v Mehebě a mé vzrůstající únavě ze sparťanských podmínek naštěstí nadešla změna. I když jsem si ji musela vydobýt sama. Jednoho krásného dne jsem ubytovny měla opravdu už po krk, a proto jsem začala jednat.
Vítaná změna
Chtěla jsem elektřinu, normálně si vařit a hlavně nemít v pokoji cizí lidi. Zašla jsem tedy do kanceláře vedoucího kempu a zřejmě pronesla srdceryvnou řeč a prosbu o jiné ubytování. Zapůsobilo to (nebo to možná byla shoda náhod a zrovna se někdo odstěhoval) a pan vedoucí mi „dal“ dům, hnedka naproti kanceláře, který se zrovna nedávno uvolnil.
Domeček, či chýše, jak mu nejmenovaná kamarádka ze srandy říkala, se musel pořádně uklidit a vymalovat, ale i přesto byl pro mě luxusem. Hotový Hilton. Domek byl vevnitř stěnami rozdělen na malou kuchyňku, koupelnu (kde sice netekla voda) a obývák s ložnicí v jednom. Nemeškala jsem a v Solwezi jsem nakoupila základní nábytek a plynový vařič. Dokonce se mi poštěstilo a naše organizace tehdy dostala darem solární panel, který mi místní elektrikář nainstaloval. Vlastní klíče v kapse, elektřina a plynový vařič. Nádhera.
V onen slavný den, kdy jsem se stěhovala, mi Obi párkrát svým autem převezl věci z ubytovny a po jedné z těchto cest jsem objevila, že mi místní děti daly všude na dveře krásné oranžové květiny na přivítanou. Navíc jsem měla sousedy! Ve vedlejším kulatém domku bydlela Rachel, vládní úřednice, která měla na starosti udržování databází uprchlíků, napravo byl zas větší dům, kde bydlelo několik somálských rodin a Zambijka Agnes se svými dvěma dětmi, které často skončily u mě doma objevováním pokladů (a lezením do skříní).
S Rachel jsme se rychle skamarádily a začaly spolu vařit a večeřet. Rachel mě naučila jak vařit zambijskou nshimu (kukuřičnou kaši, která se jí rukama), a různé zambijské vegetariánské přílohy. Témeř jsem ji konvertovala k vegetariánství, protože jsem vařila výbornou omáčku se sójovým masem. Rachel mi dokonce koupila malý hrnec, na kterém se nováčkům vaření nshimy nejlépe učí. Vařit nshimu ve velkém množství je totiž fuška, a doteď bych si na to netroufla. Mé maximum jsou tři lidi, i když nyní doma nshimu vaří můj muž, protože je v tom prostě lepší. S Rachel a Agnes jsme dokonce vařili i zambijskou pochoutku chikandu, kterou i spousta Zambijců vařit neumí, na což jsem náležitě pyšná.
Ve stejné době jsem se spřátelila i s Vincentem, který pracoval ve stejné kanceláři jako Rachel. Ten mě zase naučil, jak jíst fazole se nshimou. Tehdy jsem totiž nshimu jíst neuměla, a fazole mi stále klouzaly ven z talíře místo na malý bochánek nshimy. Vincent mi prozradil tajemství, jak používat hluboký talíř a fazole nabrat nshimou o hranu talíře. Díky Rachel a Vincentovi byl můj život v Mehebě najednou o sto procent lepší, protože jsem najednou měla společnost během večerů a víkendů bez elektřiny. A taky lepší jídlo.
Kromě Vincenta a Rachel jsem se skamarádila se stejně starou Rwanďankou, která přišla do Meheby v devadesátých letech. S ní jsme chodily na procházky nebo vařily, nebo se jen tak zastavily na cestě a povídaly si. Nyní jsem s ní bohužel ztratila kontakt, ale vím, že byla jedna z mála, která měla štěstí, a byl jí udělen azyl v Americe. Tak doufám, že začala nový a spokojený život, a že se třeba opět jednou spojíme.
V poslední části článku se můžete těšit na povídání o mých konverzacích s uprchlíky a o tom, jak mě stále lákal městský život v Solwezi nebo Lusace. Třetí část článku bude o mém trochu šíleném období v Zambii a o tom, jak jsem nakonec z Meheby odešla.
Mezitím mi napište tady nebo na Facebooku vaše dojmy a postřehy. Budu se samozřejmě těšit na vaše dotazy a komentáře!
