Jak se žije v uprchlickém táboře? (3. část)

O prvních několika měsících v uprchlickém táboře Meheba jsem již psala. O tom, jak jsem žila víceméně bez elektřiny, vařila na uhlí, chodila na procházky do buše (na první část se můžete podívat tady), o přestěhování do vlastního kulatého domečku, o mých kamarádech v Mehebě, kteří mě naučili vařit a jíst zambijské jídlo (druhá část je tu). Poslední část článku je o tom, jak jsem měla možnost mluvit s uprchlíky, co jsem dělala o víkendech, jak jsem se začala pěkně oblékat a nosit boty na podpatku, nebo jak jsem Mehebu nakonec opustila.

Konverzace s uprchlíky

Ve druhé části článku jsem vám vyprávěla o tom, že jsem často jezdila do Solwezi stopem a část cesty k mému domečku chodila pešky. Tyto túry byly hrozně obohacující, a to proto, že jsem měla možnost vidět tábor úplně jinýma očima. Zkuste někdy jít pěšky trasou, kde obvykle jezdíte autem nebo autobusem.

Výhled na okolní krajinu z hlavní cesty, kopec je obří termitiště

Najednou je to úplně jiný svět, čas ubíhá jinak a všimnete si úplně odlišných věcí. Navíc většina uprchlíků v Mehebě si vždycky chtěla povídat. Proto se většinou k mé cestě někdo přidal a já tak měla možnost poznat tyto lidi o něco málo víc. I přes jazykovou bariéru jsem se dozvěděla o jejich životě v Mehebě či někdy i o jejich minulosti a proč museli utéct do Zambie.

Hlavní cesta v táboře v období dešťů, kdy se všechno zazelená

A co mi nejvíce utkvělo v mysli? Touha uprchlíků pracovat a zabezpečit svou rodinu. V Mehebě na rozdíl od jiných uprchlických táborů mají lidé štěstí, že mají malé pozemky, kde můžou pěstovat třeba rýži, kasavu nebo zeleninu či chovat malá domácí zvířata jako slepice nebo kozy, ale většinou jim jejich úroda k zabezpečení rodiny nestačí.

Mapka uprchlického tábora od dětí z místního sirotčince

A peníze jsou vždycky potřeba, a to nejen v případě neočekávaných výdajů, ale i třeba na školní pomůcky, telefonní kredit, hygienické potřeby nebo věci do domácnosti. Pracovat pro uprchlíky v Zambii je nelegální, pouze pokud by získali pracovní povolení, což je pro ně téměř nemožné. Navíc musejí zůstávat v táboře, kde je pracovních příležitostí minimum, pokud chtějí z tábora vycestovat, musí si zažádat o časově omezené povolení.

Učiliště v Solwezi, kam chodili uprchlíci či chudí Zambijci z Meheby

Představte si, že pocházíte z Brna, kde jste celý svůj život žili, studovali a nyní pracujete jako učitelka. Jednoho dne se ale musíte z hodiny na hodinu sbalit, vzít to nejdůležitější a utéct. Možná si stihnete vzít svůj vysokoškolský diplom a pár rodinných fotografií. Po týdnech či měsících cesty, dorazíte do země, která vám sice dá azyl a je bezpečná, ale ocitnete se v táboře na venkově a nesmíte pracovat. Nerozumíte místní řeči a o zemědělství nevíte vůbec nic, protože jste učitelka a jídlo jste si vždycky kupovala v supermarketu. Myslím, že jen málo z nás by v takových podmínkách zazářilo. Já tedy rozhodně ne. Proto chápu, že život v Mehebě musí být pro uprchlíky velmi těžký a obdivuji jejich přizpůsobivost, flexibilitu a optimismus.

Víkendy o samotě nebo ve víru (velko)měst

I když jsem v Mehebě zůstávala na víkendy, zhruba každý druhý víkend jsem se snažila (ne vždy se mi to povedlo) trávit mimo Mehebu. Většinou jsem byla v Solwezi, kde jsem většinou trávila čas u kávy se svým americkým kamarádem, procházkami k „památníku“ nebo v jednom z pěkných hotelů (byla tam elektřina!).

Klidné místo u památníku v Solwezi

Památník byl mé oblíbené přírodní místo v Solwezi, kam se dalo jít na túru, které mi v Zambii opravdu chyběly. Asi hodinová procházka od hotelu, kde jsem spávala, a ocitli jste se na nádherném klidném místě u řeky. Já obvykle obdivovala místní květenu, a občas jsem s kamarády vyrazila objevovat i okolní přírodu za řekou.

A opět památník, nyní pohled po proudu řeky
Při jednom z výšlapů v okolí památníku

Když se mi nechtělo na procházku, tak jsem se vypravila do jednoho z hezkých hotelů, kde jsem si s kávou (nebo pivem) sedla, četla a užívala klidu, elektřiny a rychlého internetu.

Relax u bazénu v jednom z mnoha hotelů ve městě Solwezi

Spřátelila jsem se také s italskými dobrovolníky, kteří bydleli napůl cesty mezi Mehebou a Solwezi, kousek od malých vodopádů Mutanda. A jak asi víte, kde jsou Italové, je i výborné jídlo (ano, vypadá to, že jsem většinu času v Mehebě přemýšlela jen o jídle. Asi na tom něco bude!). Navíc odpočinek u vodopádů Mutanda, kde se dalo i koupat, byl úžasně relaxující.

Víkendové odpoledne u vodopádů Mutanda (já sedím uprostřed vodopádu!)

Někdy v této době jsem se dostala i do města Kitwe, ani nevím jak, ale dostala jsem kontakt na Češku, která se tam vdala. Jednoho dne jsem jela autobusem z Lusaky do Solwezi, a napadlo mě ji kontaktovat a zeptat se, zda bych mohla na jednu noc zůstat. Martina okamžitě souhlasila a ten samý večer mě s manželem čekala uprostřed jejich ulice, poté co se můj taxíkář ztratil.

Výhled na vodopády v Mutandě

S Martinou jsme se skamarádily, zamilovala jsem si i její úžasnou dcerku, a do Kitwe jsem začala čas od času jezdit, protože ze Solwezi bylo „jen“ tři hodiny, oproti deseti hodinám do Lusaky. A Martina je právě ta, která mě seznámila s mým mužem. Sice to bylo až poté, co jsem ze Zambie v roce 2015 odstěhovala do Tanzanie. Vždycky jsem se totiž vracela na návštevy do Kitwe a Lusaky, až jsem tam zůstala. Nyní je Kitwe mým domovem.

S Martinou, díky které jsem poznala svůj současný domov – město Kitwe – i svého manžela

Nejlepší fazole na světě

V Mehebě jsem si uvědomila, jak velkou roli v našem životě (a spokojenosti) hraje jídlo. Po několika měsících chudých obědů v Mehebě se objevilo obrovské zlepšení mého životního standartu. A to malinká restaurace (nejdříve jeden stůl a židle s pár hrnci uvařeného jídla), kterou si založil uprchlík z Konga. Prodával pouze rýži s fazolemi a čili omáčkou, porci za zhruba pět korun. Tato čili omáčka byla nejlepší na světě a dosud se ji snažím imitovat konžskými a angolskými recepty, které se ke mně dostanou. Byla sice šíleně ostrá, ale výborná.

Papa (jak jsme pánovi říkali) dával i obrovské porce, které jsem většinou překvapivě celé snědla (výhodou bylo, že jsem pak nemusela vařit večeři). Papa bohužel mluvil jen francouzsky a svahilsky, takže jsme se v té době moc nedomluvili, ale vždy měl obrovský úsměv a srdečné podání ruky při mém každodenním přivítání v restauraci. Úžasný pán s pohnutým osudem, jehož sílu, odhodlání a optimismus mohu jen obdivovat. Když jsem Mehebu znovu navštívila po třech letech, tak restaurace byla stále funkční, což mě neskutečně potěšilo.

Boty na podpatku a dramatická změna šatníku

I přesto, že můj život v Mehebě byl dramaticky lepší, tak to byl stále venkov, kde jsem si připadala osaměle a měla pocit, že tam není dostatek vyžití ve volném čase. Samozřejmě mě táhl život ve městech, a to v Solwezi, Kitwe i Lusace, kam jsem čas od času jezdila na koordinační pracovní schůzky. Výlety do Lusaky byly jako první Vánoce, nákupní centra, výborné jídlo, kamarádky, se kterými jsem pracovala, a nově taky objevení místních diskoték, kterým jsem na nějaký čas propadla.

S kolegyní Martinou v jedné z Lusackých kaváren

Během tanečních na střední jsem se schovávala na záchodě, abych nemusela tančit, a máma mi vždycky říkala, že nemám hudební sluch. Jenže zkuste jít do baru nebo na diskotéku v Zambii a netančit. To prostě nejde, a navíc je to hrozná zábava. Mnohdy jsem o víkendu vydržela tančit až do ranních hodin. Díky tomuto období se už (relativně) nebojím tancovat na veřejnosti, i když stále žádná velká tanečnice nejsem. A jak to bývá v životě, samozřejmě jsem skončila s mužem, který je profesionální tanečník a choreograf.

Vánoční nákupní centrum, s mým novým outfitem

S tancem a Lusakou se pojí také jedna z dalších věcí, kterými mě Zambie změnila. Způsob oblékání. Do Meheby jsem dorazila se svým oblečením z Ugandy – košile do kanceláře, dlouhé sukně a sandály nebo baleríny. Kolegyně Martina mi řekla, že si myslela, že jsem silně věřící, a proto se tak divně oblékám. V Lusace jsem rychle zjistila, že mé oblečení do zambijského stylu nezapadá, a že nemám nic pěkného na sebe. Nejdřív jsem si něco půjčila od kamarádek, ale postupně si začala nakupovat oblečení, které se tu nosí. Upnuté sukně, šaty a džíny, pěkné topy a hlavně boty na podpatcích. Můj manžel říká, že děkuje bohu za tu změnu.

Historický den, kdy jsem na sobě měla poprvé podpatky (ano, většinu času jsem raději proseděla!)

A zde musím dát kredit mé kamarádce Rachel, která mě v Mehebě po několik večerů učila chodit na podpatcích. Chystali jsme se totiž na benefiční večer pro uprchlíky organizovaný v Lusace. Já byla v Mehebě a neměla jediné slušné boty. Rachel mi půjčila jedny svoje (ty s relativně nízkými podpatky) a já každý večer trénovala. To je dobrá ironie ne? Trénovat chůzi na podpatcích v uprchlickém táboře, kde je jen buš a žádná elektřina.

Stydím se, ale dávám to sem: asi poznáte, která fotka je z Ugandy, a které ze Zambie 🙂

Růžové vzpomínky a slíbená historka s hadem

Vím, že lidé mají tendenci si své zkušenosti a vzpomínky barvit do růžova a uvědomuji si, že to tak mám i já s Mehebou. Třeba i slíbená historka s hadem je teďka skvělý příběh, ale tehdy jsem myslela, že to nepřežiju. Tak tady je.

Jednou večer jsem se vrátila do svého domečku, poctivě zamkla dveře na všechny západy. Najednou slyším šustění v kuchyni. Asi myš. Tak tam jdu a za plynovým vařičem leží smotaný obrovský had, kterého jsem samozřejmě vyrušila. Vyplašený had se přesunul k botníku u (zamčených) dveří. Šach mat? Zamknutá uprostřed domku s obrovským hadem? Okamžitě jsem zavolala Vincentovi a dalšímu kolegovi, a se srdcem v krku jsem několikrát seskočila z postele, kde jsem našla útočiště, a rychle odemkla všechny zámky. Had byl celou dobu tak dvacet centimetrů od dveří. Pak mí kamarádi dorazili a hada zneškodnili. Byla to prý kobra. Bylo mi jí sice líto (říkala jsem si, že to třeba kobra nebyla a had nebyl jedovatý, ale riskovat jsem to nechtěla), ale takto se problémy s hady v Zambii prostě řeší. Do nemocnice byste se totiž za včas nedostali.

I přes všechna úskalí a těžkosti práce s uprchlíky a života v Mehebě, můj život v uprchlickém táboře zůstane skvělou zkušeností s mnoha vzpomínkami. Rozhodně mi ten rok a půl přinesl více, než mi ty těžkosti vzaly. Neměnila bych.

Když jsem se po roce a půl odstěhovala do Tanzanie za mým tehdejším přítelem, tak jsem měla štěstí, že jsem mohla pracovat s uprchlíky ve městě Dar es Salaam, a pak i s Burundskými uprchlíky ve třech táborech na východě Tanzanie. Práci s uprchlíky jsem si zamilovala.

Uprchlický tábor v Tanzanii, který jsem v rámci své práce navštívila, prostředí velmi podobné zambijskému

Když jsem se pak do Zambie vrátila natrvalo o dva roky později, tak se mi po nějaké době podařilo zajistit nový projekt v Mehebě pro svého nového zaměstnavatele, a po třech letech jsem se do Meheby vrátila. Jak dojemné bylo vidět můj kulatý domeček, potkat několik z mých studentů, konečně si popovídat trochu svahilsky s konžskými uprchlíky, pozdravit se s bývalými kolegy z vládních kanceláří a OSN a dát si znovu fazole s rýží! Nyní žiji v Kitwe, což od Meheby není tak daleko, a proto doufám, že se tam dostanu i potřetí.

Líbil se vám článek? Napište mi to do komentářů! A pokud chcete mít přehled o nejnovějších článcích, zapište se na odběr novinek nebo mě sledujte na Facebooku.