Již od mého těhotenství jsem si uvědomovala, že se nacházím někde na pomezí mezi českým a zambijským přístupem k těhotenství. Nemohla jsem si udělat všechny testy, které se běžně podstupují v Česku, a zároveň jsem to nemohla brát víc v klidu, jako Zambijky, protože jsem věděla, co vše se v Česku kontroluje. Moje těhotenství nebylo úplně bez problémů, tak to bylo docela stresující, protože jsem věděla, že péče v Zambii se Česku nevyrovná.
Nakonec ale vše dobře dopadlo, i když se Kryštof narodil o tři týdny dřív (v Čechách). Teď už jsme zpátky v Zambii, ale můj pocit „na pomezí“ stále pokračuje, tentokrát co se výchovy týká. Život v Zambii má spoustu výhod i nevýhod. Každá dobrá věc má i svou stinnou stránku a naopak.
Volný čas
Nejvíce mi chybí obrovský výběr aktivit pro maminky s dětmi, jak je tomu v Čechách. Plavání, jóga, kreslení, téměř cokoliv, na co si vzpomenete. V Zambii jsou naopak možnosti téměř nulové, a to bydlíme ve druhém největším městě, které má přes půl milionu obyvatel. Nabídka volnočasových aktivit je pak o něco lepší pro větší děti, ale pro miminka a batolata je to jako hledat jehlu v kupce sena. Asi měsíc po tom, co jsem napsala tento článek, tak jsem objevila centrum pro děti, hned ve vedlejší ulici. V naší čtvrti je jediné, vede ho Španělka a my jsme hned s Kryštůfkem začali chodit do plavání!
Když už nic jiného, možná vás napadne, že tu alespoň musíme mít přírodu. Ano i ne. Přírodu tu máme, ale ne takovou, kam by se dalo vyrazit s dítětem. Tedy značené stezky, asfaltové chodníky vhodné pro kočárky, místa na odpočinek či stánky s pitím a jídlem. Pravděpodobně nechcete vyrazit do buše bez značených cest, o kterých nevíte kam vedou, žhavým sluncem a možností potkat hada nebo nevycvičeného psa (samozřejmě bez vodítka a bez páníčka).
Vyrazit si s kočárkem taky není velmi dobře možné, protože tu víceméně neexistují chodníky, klidnější silnice jsou plné děr a po asfaltce, kde jede jedno auto za druhým, jít taky nechcete. Moc bych si přála, aby bylo možné naložit dítě do kočárku a vyrazit pěšky nebo pohodlným MHD do města, jak tomu je u nás. V Zambii buď musíte jet autem (což je noční můra s dítětem, které v autosedačce vydrží zhruba 3 minuty!), nacpat se do přeplněného taxi MHD (samozřejmě bez kočárku, s dítětem na klíně) nebo radši zůstat doma.
Vaše možnosti se tak zúží na ranní nebo odpolední procházku s dítětem v nosítku, výlet do nákupního centra nebo jedné z pár kaváren, ve kterých najdete alespoň trochu zeleně (dětské koutky tu nečekejte…). Další z možností je výlet na fotbalové hřiště, kde je nějaká ta tráva, stromy a stín. To je naše volba každou neděli ráno.
Tyhle nevýhody vás na druhou stranu donutí hledat alternativy. Touha nesedět pořád doma a občas taky potkat nějaké lidi mě donutila vykročit ze své komfortní zóny, protože pro mě není úplně jednoduché navazovat kontakt s neznámými lidmi. Jednoho dne jsem se tedy rozhodla, že oslovím neznámé ženy, aby se mnou zašly na kafe. Takhle se mi tu postupně vytváří komunita mých přátel. Rachel se k nám občas přes týden staví na oběd, Linda a její syn Kenan o víkendu na návštěvu a s Nomsou a její dcerkou chodíme na ono fotbalové hřiště.
A za to jsem ráda, protože takhle „znouzecnost“ mě nutí rozvíjet se a rozšiřovat mé obzory. Tohle je možná jedna z věcí, kterou mi přinesla rozvojová a humanitární kariéra, snažit se vyjít s tím, co dané místo, kde zrovna bydlíte, nabízí. Jako hodiny latinsko-amerických tanců v Mongolsku, role ve vánočním divadle v Ugandě, francouzština v uprchlickém táboře nebo posilovna v odlehlém městě v Zambii, kde se nedalo dělat nic jiného.
I když je mnohem složitější zorganizovat různé aktivity, vhodné pro malé děti, jednou z dalších výhod života v Africe je interakce s lidmi. Myslím, že to je jedna z výhod pro mého Kryštofa. V Česku není úplně běžné začít mluvit s neznámými lidmi na ulici, tady je to naopak normální. Zhruba 98% lidí, kteří projdou kolem mě a Kryštofa, když sedíme před barákem, nás pozdraví, zeptá se, jak se máme, zamává nebo se usměje na mimčo. Přátelskost, otevřenost a přístup k lidem byla vždycky jedna z věcí, kterou jsem na Zambii milovala.
Rady
Když se mi narodil Kryštof, tak jsem byla úplně přesycená (nevyžádanými) radami či komentáři, jak ho vychovávat. Rady, kdy by měl začít jíst, sedět nebo lozit. Stálé otázky, jestli v noci spí, jestli už se začíná stavět nebo jestli mu dávám příkrmy. Věřím, že se každé dítě vše naučí ve správný čas a není potřeba to uspěchat, abychom mohli ukázat kamarádkám nebo rodině, že máme doma malého génia.
V Zambii naštěstí tento tlak není, za což jsem hrozně ráda. Žiju mnohem víc v klidu a míru. Zambijský způsob výchovy dětí mi poskytl jinou perspektivu, a hlavně uvědomění si, že „český způsob“ je jen jeden z mnoha způsobů, jak vychovat dítě, a ne jediná správná cesta. V Zambii, děti dostávají osolené jídlo. Maminky je posazují. Spí společně v posteli. Můžou ochutnat zmrzlinu nebo koutkem oka zahlédnout televizi. A víte co? Nakonec (skoro) všechny děti v Zambii i Česku vyrostou a jsou normální! Následovat každé pravidlo, jako by bylo napsáno v Bibli, nám nezaručí, že vychováme superdítě. Každý z nás dělá, co může.
Na druhou stranu nemohu popírat, že zdravotní péče v Zambii nemá stejnou kvalitu jako v České republice. Státní zdravotní pojištění (jak pro děti, tak pro dospělé) tu neexistuje, dítě nemá stálého dětského doktora, který ho zná od narození, a není tu ani nejmodernější vybavení v případě závažných nemocí či úrazů. A samozřejmě nemůžete doufat, že do pěti minut dorazí sanitka. Vlastně na ni ani neznám číslo, protože si nemyslím, že by dorazila v čas. Rychlejší by tu bylo nasednout do auta a jet co nejrychleji můžete. Tohle mě občas děsí, ale je to jedna z věcí, se kterou se musíte srovnat. Kromě toho je to denní realita milionů lidí. V Česku skvělou zdravotní péči bereme jako samozřejmost, ale ve skutečnosti je to spíše výsada.
V neposlední řadě je tu řada nemocí, se kterými si nemusíme v Česku lámat hlavu. Malárie, tyfus, žlutá horečka nebo cholera. Moskytiéra je nutností, i když komářím kousnutím se nikdy zcela nevyhnete, a vodu na pití musíte převařit.
Různorodost
Třetí výhodou na životě v Africe je různorodost. Zažíváme různé kultury, jazyky, národnosti, náboženství nebo názory. Různé kuchyně, typy oblečení nebo perspektivy.
Kryštof je sice ještě malý, ale doufáme, že bude mít tři mateřské jazyky. Češtinu ode mě, bembu (jeden z mnoha jazyků Zambie) od táty a angličtinu, kterou mluvíme doma, a je zároveň úředním jazykem Zambie. To jsou tři jazyky zadarmo! Tak bych si přála, abych se nemusela těžce učit anglicky ve škole, a mluvila jí jako rodilý mluvčí.
V Zambii se setkáváme s lidmi z různých zemí: Zambijci, Čechy, Američany, Libanonci, Perúvijci, Mexičany nebo Srby. S křesťany, muslimy, ateisty či hinduisty. Milujeme indické, čínské, zambijské, české nebo italské jídla. Přijdeme do styku s podnikateli, farmáři, opraváři bot, prodavačkami zeleniny, manažery Kubánských restaurací, organizátory knižních klubů nebo profesory na univerzitách.
Takovou různorodost bychom v Čechách (kromě Prahy nebo Brna) nezažili. Z mého pohledu je to jedna z největších výhod pro mé dítě, od malička bude zvyklý, že existují různí lidé, s různými náboženstvími, zvyky nebo názory. Věřím, že mu to rozšíří obzory a bude z něj tolerantní muž se schopností vcítit se a porozumět lidem, ať už pochází odkudkoliv.
Rodina
Navzdory očekávání nemáme typickou africkou rodinu s mnoha příbuznými mého muže. Jsme na to jen my tři. A moje rodina je v Česku. Nepamatuju si, kdy jsme se naposledy dívali na film (myslím, že když jsem byla těhotná), nebo měli romantickou večeři ve dvou. Bohužel nemáme podporu rodiny, kdy malého pohlídá babička s dědou nebo teta. Jedna z věcí, které je mi líto, je to, že si moji rodiče neužijí Kryštofa a on zase je. Tohle se trochu zlepší, až bude větší a bude moc jezdit na prázdniny, ale pro zatím musí stačit Skype nebo WhatsApp.
Zambie je opravdu daleko a už teď se děsím další cesty, která trvá 12 hodin (třemi lety) a zhruba 2 dny, když připočítáte mezipřistání, cesty na letiště a z letiště a různé čekání. Když k tomu přidáte jedno dítě, 50 kilo zavazadel a cestování bez manžela, tak je to opravdu noční můra. A cena letenek tomu nepřidá.
Ale zase je tu i výhoda, a to je možnost dovolit si mít chůvu. Díky tomu můžu pracovat několik hodin denně z domů (nejsem ještě připravená nechat Kryštofa s chůvou o samotě!). Dva až čtyři roky rodičovské dovolené v Česku jsou naprostým luxusem, ve většině zemí je to maximálně šest měsíců nebo i méně. Mám štěstí, že můžu pracovat několik hodin týdně z domů. Kromě přivýdělku jsem zjistila, že práci (nebo i můj blog) potřebuju, protože mě to dělá šťastnější a mnohem víc si tak mateřství užiju. Obdivuju ženy, které jsou se svými dětmi 24 hodin v kuse, ale v mém případě by to asi nefungovalo.
Věci
Kvalitní látkové pleny, kočárky, lahvičky na pití, oblečení ze 100% bio bavlny, hračky z přírodních materiálů nebo biokosmetika. To vše je samozřejmostí v Česku, v Zambii těžko k sehnání. A to raději nepíšu o věcech, jako jsou stojánky na vaničku, kojící polštáře, držáky na ponožky, vycpávky do postýlky, prací prášek pro děti nebo homeopatika. Většinou si některé z těchto věcí dovezu z Česka, ale limity zavazadel jsou drsné, takže na tuto možnost moc spoléhat nemůžeme a musíme vyjít s tím, co je tady dostupné.
Nedostupnost věcí, které jsou nemyslitelnou součástí mateřství v Čechách, mě donutila přehodnotit jejich užitečnost a nutnost. A k mému překvapení jsem zjistila, že většinu z nich nepotřebuju a s trochou představivosti dokážu najít alternativy. Vycpávky do postýlky udělám ze staré deky, vaničku nepotřebujeme, protože se koupeme spolu, a z hraček má Kryštof stejně nejradši lžičky, nádobí, ovladače, nafouknuté igelitky nebo vařečky. A normální prací prášek zvládá bez problémů.
Pamatuji si, že spousta lidí nadává, kolik mají kvůli dítěti doma věcí. Tak, tohle je jedna z cest, jak věci zredukovat a opravdu přehodnotit, co je potřeba. Utěšuju se tím, že naše ekologická stopa z cestování letadlem bude alespoň o trochu snížena díky méně věcem, které nakupujeme pro dítě.
Elektřina a voda
Tady nevidím žádné výhody, jen negativní stránku věci. Teda možná kromě toho, že nyní ocením, že u nás žijeme v opravdovém luxusu a ani si to neuvědomujeme. Mluvím o elektřině a vodě. Zambie spoléhá na elektrickou vodní energii, která se vyrábí v největší umělé přehradě na světě, Karibě, její dostupnost záleží na množství dešťů v daném roce. Je to docela kontroverzní téma, ale i v dobách dostatečných dešťů elektřiny není dostatek a většinu roku máme takzvaný loadshedding, což je něco jako „dávkování“ elektřiny.
Právě teď nemáme každý den elektřinu zhruba devět hodin (a to buď od šesti ráno do tří odpoledne, nebo od jedné odpoledne do deseti večer), a považujeme se za šťastné, když máme jeden den v týdnu elektřinu celý den! Na vaření máme tedy kromě elektrického sporáku i plynový, ale další věci jako nabíjení počítače, telefonu nebo modemu na internet prostě musí počkat. Do budoucna plánujeme solární panely. Když není elektřina večer, tak máme svíčky a baterky na mobilu.
Stejně tak i voda nemusí být 24/7. Dříve jsme nemívali vodu přes noc a někdy i celý den, ale nyní se to naštěstí zlepšilo, protože jsme se přestěhovali do jiné čtvrti. Uvědomila jsem si, že existují čtyři úrovně „vodního (ne)luxusu“, a během mých deseti let v Africe jsem je zažila všechny. Nejnižší úroveň je dům bez vody. Vodu si musíte načerpat nebo nanosit z cisterny na zahradě (lepší verze) nebo studny ve vesnici. Takto jsem žila rok a půl v uprchlickém táboře. Koupete se v lavóru, umýváte nádobí v kýblu, perete v rukou. Tohle mě hodně naučilo o tom, jak těžký život mají miliony žen, protože je to opravdu náročné.
Druhá úroveň je studená kohoutková voda. Ano, tohle je opravdu lepší. Studená sprcha není nic příjemného (zvláště v zimě, ano, máme tu i zimu!), ohřívání vody na koupání je extra práce, ale dá se to. Ale s dítětem to nechci. Takhle jsem žila dva roky v Ugandě. Třetí úroveň je elektrický ohřívač vody. Sice funguje, jen když je elektřina, ale i tak je to skoro luxus. Jediným (častým) problémem je malý tlak vody, tudíž se sprchujete malým čůrkem vody. A tím se dostáváme k poslední, nejvyšší úrovni, teplé vodě se silným tlakem. A to je teprve luxus! To, co je pro Čechy tak normální. Ale nepředstavujte si centrální systém ohřívání vody, kdy jen otočíte červeným kohoutkem, vše tu závisí na elektrických ohřívačích, které si musíte zapnout, když se chcete sprchovat. O umývání nádobí nebo praní v teplé vodě ani nesním.
Ano, život v Africe je v mnohém těžší, ale prozatím pro mě výhody převažují. Jak byste to zvládli vy a co vás nejvíce překvapilo?
